Recenze: DARKTHRONE - Astral Fortress /2022/ Peaceville Records

„Tohle nedopadne dobře“, hořekoval jsem někdy zjara roku 2007 nad albem „The Cult Is Alive“. Mé nechutenství však dlouho netrvalo, nýbrž se stal pravý opak, postupně jsem „zbigbítovatění“ DARKTHRONE přišel na chuť a speciálně k tomuhle albu se pravidelně vracím a dosti si jej užívám. Co jsem doteď nedal a tím nechci říci, že se jedná o vyložený odpad, jsou první dvě desky čpící po death metalu. Mám prostě DARKTHRONE zažité jako bestii z hlubin pekel, která prodělala pro mě velmi  sympatický, možná pro řadu dalších hodně bizarní vývoj aniž by opustila temný underground, a tak to už s největší pravděpodobností zůstane. Jedna výjimka tu ještě je, a tou je předchozí deska „Eternal Hails…“. Tomuto albu jsem prostě neporozuměl a nejde mi to pořád, ač to jak ten s prominutím kokot zkouším pořád dokola.

„Astral Fortress“ je ovšem jiné kafe, tady od prvního poslechu vím, že jsem na domácím hřišti a že je vše, jak má být. Reinkarnace feelingu první etapy BLACK SABBATH a vypravěčství BATHORY ve svébytné podobě typického autorského rukopisu obou norských svérázů funguje na první dobrou a není to vůbec marný pocit se tetelit příjemným neříkám zrovna blahem, ale z „Astral Fotress“ mě v zádech mrazí tak, až mě to samotného zaráží. Přitom mezi „Eternal Hails…“ a „Astral Fortress“ není minimálně ve formě nijak propastný rozdíl. Rozdíl je v tom, jak album drží pohromadě a s jakou silou působí, je už mnohem výraznější a já mám asi jasno, že to je možná také důvod, že „Astral Fortress“ vyšlo poměrně rychle po předchůdci, ale nechci se příliš pouštět do spekulací. Dost možná měli třeba oba raraši jednoduše dost materiálu k vydání a prožívají plodné období. Nechme přemítání nad nesmrtelností chrousta a vracíme se k tomu podstatnému, a tím je „Astral Fortress“, respektive to, co se na desce nachází. Není to zrovna rychlá deska, povětšinou se plouží v zatěžkaném tempu a spíše výjimečně zrychlí a když už, tak se „rozejde“ do střední rychlosti. Nemohu ale říci, že by tahle deska byla nudná a uzívaná, sedm kusů o ne zrovna krátké stopáži disponuje dost silnou dávkou vnitřního napětí a parádně starobylou atmosférou. To sice není v případě DARKTHRONE žádná žhavá inovace, ale na „Astral Fortress“ si to opět všechno dohromady sedlo téměř ideálně. Každopádně je „Astral Fortress“ pro mou maličkost velmi výživnou a svébytně ochucenou duševní potravou.

Ono už to začíná u obalu, ten je vyloženě zábavný (podotýkám bez jedovaté sliny, fakt se mi líbí) a silně naznačuje, jaké povahy bude vlastní obsah alba. Bruslař v mikině s motivem „Panzerfaust“ nemá chybu, skvěle koresponduje s tím, co se na posluchače vyvalí, jakmile stiskne „play“.  Album spíše vnímám jako pevně soudržný celek, ale přece jen bych vypíchl do popředí pár okamžiků, které mě způsobují nejsilnější zimnici - úvodní „Caravan Of Broken Ghosts“, ta je důvodem proč kecám o BATHORY - zkuste se řádně zaposlouchat, start je to uzemňující a já si ve své naivitě myslel, že takhle bude vypadat celé album. Dál je to spíš o temné psychedelii, která nemá daleko k náladám počátku sedmdesátých let, jen se stále evidentním black metalovým ocáskem, posléze na sebe natahující hrubý, dřevně metalový kabátek. „Impeccable Caverns Of Satan“ a „Stalagmite Necklace“ mě definitivně utvrzují v přesvědčení, že jsem zastihl DARKTHRONE v podstatně lepším rozpoložení než loni a když už nic jiného, tentokrát mi sedí mnohem více. Svižnější (relativně) závěr v podobě „Eon 2“, to je v zásadě syrový heavy metal, ovšem stále je tu stará známá atmosféra ohněm a sírou čpících hlubin inferna. Co na tom, že se neděje nic převratného ani zlomového. Stejně to nikdo ani nechce, DARKTHRONE jsou tu právě pro tu sortu posluchačů, kteří nemusí úprk za novými horizonty a spíše ocení starou dobrou ruční práci.

Medyed

facebook.com/Darkthroneofficial/

instagram.com/darkthroneofficial/

Spotify - Darkthrone