Recenze: DARK FUNERAL - We Are The Apocalypse /2022/ Century Media Records
Tentokrát jsem to opravdu 
nečekal…, říkal pokaždé Kája Gott, když opět vyhrál zlatého opeřence (pro zahraniční čtenáře - hudební cena Zlatý slavík). Jeho klasická věta přichází v mém případě na řadu teď. Že maximálně běsní a zuřiví DARK FUNERAL přijdou s takovouhle deskou, na to bych si vážně nevsadil. Kapela sic neprodělala žádný stylový skok (blázen ten, kdo by to snad ve skrytu duše očekával), ovšem propracování a rafinovanost výstavby skladeb a jejich emotivní nálož je prozatím v kontextu diskografie DARK FUNERAL nevídaná. Pokud na tom nese zásluhu ustálená sestava od předchozího alba „Where Shadows Forever Reign“ zpřed šesti let, pak se vzájemná chemie sestavy kapely na aktuálním albu projevila v plné šíři.
Že se na albu děje cosi neobyčejného, je jasně slyšet hned od první skladby „Nightfall“, tradiční surový náklep je střídán pasážemi ve středním tempu, vzorec možná naprosto jednoduchý, ale ve spojení s naprosto precizní kytarovou nakládačkou dokáže vykouzlit značné množství temných odstínů. Zabijácké riffy nejsou v případě DARK FUNERAL žádnou novinkou, tentokrát však jdou výrazně do hloubky a hrají hlavní roli ve vytváření mnoha nálad a „barevnosti“ (lze-li to tak vůbec popsat) atmosféry. Snad poprvé vůbec nejsou DARK FUNERAL tolik zakousnutí v bezuzdné agresi a v širší míře popřáli prostoru pochmurnějším tónům. Singlovka „Let The Devil In“ je toho jasným dokladem, přes volnější pojetí a valivé tempo neztrácí na intenzitě. Byl jsem z toho zpočátku drobet nesvůj, tuhle polohu jsem u DARK FUNERAL předtím neznal a vcelku mě překvapilo, když na mě jako avízo nového alba vykouklo právě tohle. Každopádně dochází v nemalé míře i na klasické rychlopalné střelivo, hned následující „When Our Vengeance Is Done“ rozjíždí nemilosrdnou kanonádu, proloženou strhujícími pasážemi ve středním rychlostním stupni. Právě nápadité střídání temp a nálad s patřičným citem pro atmosféru skladeb na „We Are The Apocalypse“ s lehkým srdcem prakticky postrádám pocit sevřeného brutálního monolitu - každá ze skladeb funguje sama za sebe stejně jako v kontextu alba. Absolutní pecka „Nosferatu“, i když přikládá pod kotel s ještě drtivější intenzitou než předchůdce, stále nabízí nápaditou strukturu, silné vnitřní napětí a moment překvapení. Zato „When I´m Gone“ padá do pochmurné temnoty, převaluje se jako temná bouřková mračna nad spálenou zemí a svolává prokleté duše k branám pekelným za účelem řádné prezence. S „Beyond The Grave“ jako bych vytáhl špunt z natlakovaného kotle, neskutečný výbuch agrese, jak jsme za tři dekády u DARK FUNERAL zvyklí, ovšem jakmile tempo lehce zvolní na střední otáčky, skladba dostává ukrutnou sílu, která nepolevuje ani v nejpomalejších tempech. Vzápětí exploduje znovu a uzavřený cyklus se opakuje po té samé křivce. „Beast To Praise“ jede zdánlivě po stejné koleji jako předchozí vál, ale nasála do sebe větší porci melodiky v kombinaci s tíživou a zároveň intenzivní atmosférou, s „Nosferatu“ je to druhá do třetice, kterou bych vypíchl jako vrchol již beztak kvalitativně vyrovnaného alba. Nerad bych „Leviathan“ ubíral body, nicméně jsem si chvíli zvykal na zpočátku zvykal na kombinaci melodiky a agrese, ale netrvalo to dlouho a obě roviny do sebe skvěle zapadly a vyloupl se na povrch třetí vrcholný moment „We Are The Apocalypse“, sól se na albu nachází jako šafránu, zde ale decentní sólo do skladby nádherně pasuje. Závěrečná titulní řež dává vzpomenout na bestiální podobu DARK FUNERAL se vším všudy, co k ní vždy patřilo. K rafinovanému zlomu dochází i zde a nekompromisní nájezd je dvakrát proložen famózním valivým předělem a skladba v závěru graduje s ničivou silou.
Smekám před člověkem, který měl v parádě DARK FUNERAL ve studiu, odvedl skvělou práci. Maximálně zdůraznil silné stránky alba a dokázal skvěle „prodat“ aktuální formu kapely. DARK FUNERAL díky tomu dostali, nebojím se to tak nazvat, až profesorskou fazónu. Tím ale zároveň neztratili ani chlup ze své pověstné hrubosti.
Medyed
Komentáře