Recenze: D.M.C.: Decapitation /2019/ Pařát Magazine & Production
D.M.C. si, při pohledu cca sedm let zpátky, recenzu
ji pěkně na pokračování, počínaje prvním řadovým běsem „Murderous Power“, druhé válečné tažení „Blitzkrieg“ nesmělo chybět a díky mé děravé kebuli se poněkud čekalo na aktuální „Decapitation“. Žádná revoluce neproběhla (naštěstí), vše je při starém. D.M.C. si za svou předlouhou existenci, i když počet studiovek tomu neodpovídá, slastně rochní v tom, co je jim vlastní a nejbližší a co z pozice starých zkušeňáků mistrně ovládají – death metalový močál devadesátkového střihu. Třetí trofej možná jen „pouze“ potvrzuje výkonnostní laťku předchozích alb, ovšem ty uvozovky jsou tam úplně naschvál. To slůvko „pouze“ je natolik relativní, že pro to mnohé znamená výšku Empire State Building. Zkušenost a své jisté automaticky neznamená bezduchou rutinu a prázdnou vyžranou slupku, kde už toho moc nezbylo. D.M.C. postupnými kroky zrají jako dobrá kořalka, jemné chuťové odstíny zesilují a dodávají na účinnosti a intenzitě.
Jak už jsem zmínil, žádnou progresi nečekejme – nebo z druhé strany – nikdo z nás, kteří máme byť třebas letmo D.M.C. naposlouchané, nikdo z nás prudký vývoj nečeká, ba co víc – ani si jej nepřeje. „Decapitation“ je učebnicovou ukázkou chorobného old school death metalu první jakosti, který se ve své formě jen tak nepřeposlouchá. „Decapitation“ čpí po smrti až za humna, chladná a nemilosrdná atmosféra působí jako ostří gilotiny na obalu. Mimochodem obal – děsivá ilustrace právě tohoto děsivého popravčího nástroje zdobí obálku alba (skvělý žánrový obal, ze kterého tuhne krev) v celé své zvrácené kráse a věrně koresponduje s obsahem „Decapitation“. Skvělý je zvuk všech smrtících instrumentů, kytary řežou až ke kosti se smrtelným důrazem s instinktem deviantního predátora. Razantní bicí ženou vražednou mašinu bez slitování kupředu, počty ukončených stoupají efektivně a neúprosně za doprovodu zkušeného Quatchudova ryku. D.M.C. můžeme předhazovat mnohé – strnulost v čase, minimální výrazový posun mezi řadovými alby, případně relativní uniformitu jednotlivých skladeb. Ano, pokud nepronikneme ke kostře skladby, bude se „Decapitated“ jevit jako vcelku uniformní kolekce, která si jede v jedné linii bez výraznějších záchytných bodů. Takto ovšem za začátku působí nejedno death metalové album tohoto ražení, na rozdíl od původní nejstarší formy je struktura skladeb členitější a rafinovanější a ne každý se prokouše k podstatě v prvním kole, ten správný mazec nastupuje postupně, ale jakmile se rozjede, je to pak síla přeukrutná a jeden zjišťuje skutečný potenciál toho kterého alba až po určitém „zracím období“.
„Decapitated“ u mě v přehrávači také chvíli „zrálo“. Imaginární gilotina musela několikrát po sobě šmiknout, než mi v hlavě album začalo fungovat s plnou silou. Rozdíl je to markantní, kdyby byl jenom v množství adrenalinu, který „Decapitated“ zvládne v mém případě vyplavit. Pocit průměru s ambicí byl pak rychle nahrazen zdravě euforickým stavem. A ten, jak známo se jen tak neomrzí a přežrat se jím jen tak taky nejde.
Medyed
Komentáře