Recenze: CREMATORY - Inglorious Darkness /2022/ Napalm Records

Gotický metal není z těch metalových subžánrů, které u nás dostávají příliš prostoru. Není to ovšem způsobeno naším záměrem, ale spíše faktem, že „gotiky“ zas tolik nevychází. Doba, kdy byl gotický metal šíleně v laufu, tj. v polovině devadesátých let, je dávno součástí metalového dějepisu. Šíleně mě tehdy vytáčelo, jak toho bylo všude mraky a spousta kapel najednou přešla na gotický výraz a totálně se odkopala, až jim to nakonec srazilo vaz. CREMATORY jsou jiný příběh, ti naopak přechod z doom / death metalu (mimochodem vynikajícího) zvládli bez fatálních následků a v současnosti se mohou směle považovat za živoucí pomník žánru.

V kontextu s frekvencí vydávání studiových alb je až s podivem, že si CREMATORY drží po tři dekády existence solidní kvalitativní laťku, a výjimkou není ani „Inglorious Darkness“. Z kapely sálá energie, standardní gotická formule sloka / refrén má pro mě až dosti překvapivou sílu, pravidelné přitlačení na pilu a odlehčení ve prospěch melancholické a potemnělé nálady už dávno není to, co by mohlo být považování za revoluční přístup, nicméně v případě CREMATORY zní tradice velice přitažlivě. Temná elegance prostupuje celým albem mnoha odstíny. „Inglorious Darkness“ je všechno ostatní, než monotónní a chladné gothic-metalové album. Dokáže často slušně pokousat jako vykouzlit sametově jemnou melodii, svébytné spojení elektroniky se šťavnatým zvukem kytar včetně střídání vokálních poloh poskytuje CREMATORY hřiště dost široké na to, aby z „Inglorious Darkness“ vytvořili velmi pestré album. Pravidelné střídání angličtiny a němčiny by jinde možná tahalo za uši, tady nemám zásadních připomínek, němčina k melancholickému charakteru alba bezvadně pasuje. Ne vždy však se budeme topiti pouze v melancholii, CREMATORY mistrně mísí nálady do sebe mění barvy jako chameleon Ferda z terárka u sousedů a činí tak velmi zručně i uvnitř skladeb, kdy sklouznou z melancholie do zlověstné temnoty.

Kdosi mi před lety tvrdil, že CREMATORY jsou sice solidní, ale přesto kapela kategorie B, která se „velkou“ kapelou tak jako tak nikdy nestane. Nemám tušení, co ta osoba myslela pojmem „velká“, o velikosti můžeme mít rozličnou představu a různit se mohou názory, jakými parametry se měří to, co je to být „velký“. Tuhle kapelu mám v povědomosti více, jak pětadvacet let a stejně tak i řadu velkých jmen, pokud jde o objem slávy a také mnoho vzestupů a pádů. CREMATORY jsou v porovnání s nestabilitou a všemi těmi turbulencemi vůkol neochvějnou jistotou, v klídku vydají co dva až tři roky novou desku a takto to vnímám poměrně dlouhý čas, kdy jsem neměl potřebu konstatovat „tak tohle už ne, tohle je vážně slabý“…., někdy se přiznám mě to baví více, někdy méně, ale to je tak vše. Ona ta poklidná stabilita má vážně něco do sebe. Byl jsem tím už trochu ukolébaný, proto ten budíček z počínající dřímoty nad zdánlivou samozřejmostí asi funguje tak parádně. Pokud tohle má být oslava třicátých narozenin, povedla se nad očekávání.

Medyed

crematory.de/

facebook.com/CREMATORY

instagram.com/crematory_official_page/