Recenze: CRASHDÏET - Automaton /2022/ Crusader Records
Švédský fenomén stylu, 
který mi působil v mém náctiletém období alergickou reakci, se drží zuby nehty. Nemám je sice nějak dopodrobna seštudované, kapela ale bez diskuze patří k aktuální špičce stylu již sakramentsky dlouho (mnou zachyceni s albem „Generation Wild“, mimochodem podle mého subjektivního názoru jejich totální majstrštyk). Předchozí album „Rust“ mě docela dosti bavilo, tudíž jsem se odhodlal k novince sepsat pár řádků. CRASHDÏET spíše než za glam rock považuji za plnokrevnou rockovou, případně rock ´n´rollovou partu, čím jsou starší, tím výrazněji ta stará dobrá rocková linie vystupuje více do popředí. Drzost a klackovitost, známá ze starších desek, dostala jemnější obrysy, CRASHDÏET získali serióznější výraz, což může působit jako protimluv a kombinace dvou nesourodých světů, ale omyl - chytlavost a švih si CRASHDÏET zachovávají stále, jen jsou s přibývajícími lety řekl bych takoví více nad věcí a méně zaťatí, jinými slovy to nepotřebují příliš hrotit.
Glam (sleaze, chcete-li, ať těch škatulek nemáme málo) rock, mnou vnímaný jako trapná parodie na metal, pod kterým jsem si představoval něco pocitově naprosto odlišného, vizuálně to pro mě byla už úplná hrůza - především americká produkce. Celé mi to připadalo jako když posadíte do skvěle udržovaného parku plného vzácných dřevin stádo sádrových trpaslíků, tvářících se drsně a sebevědomě. Evropská verze glam rocku na tom ve vztahu k mé osobě není zas tak špatně, i když jsem druhý závan popularity cca kolem konce první dekády tohoto století rovněž nijak extra nežral. Evropská produkce přece jen vřelejší vztah k poctivému rockovému gruntu a není to takový kýčovitý cirkus, jaký se velkovýrobním způsobem provozoval za Atlantikem. Dokonce druhdy kolovala hláška, že kapela měla manažera, smlouvu, producenta, akorát jen ti muzikanti ještě chyběli…cože??? Jsem asi blbej, školy nemám…nechápu.
Švédský fenomén stylu, který mi působil v mém náctiletém období alergickou reakci, se drží zuby nehty. Nemám je sice nějak dopodrobna seštudované, kapela ale bez diskuze patří k aktuální špičce stylu již sakramentsky dlouho (mnou zachycena s albem „Generation Wild“, mimochodem podle mého subjektivního názoru jejich totální majstrštyk). Předchozí album „Rust“ mě docela dosti bavilo, tudíž jsem se odhodlal k novince sepsat pár řádků. CRASHDÏET spíše než za glam rock považuji za plnokrevnou rockovou, případně rock ´n´rollovou partu, čím jsou starší, tím výrazněji ta stará dobrá rocková linie vystupuje více do popředí. Drzost a klackovitost, známá ze starších desek, dostala jemnější obrysy, CRASHDÏET získali serióznější výraz, což může působit jako protimluv a kombinace dvou nesourodých světů, ale omyl - chytlavost a švih si CRASHDÏET zachovávají stále, jen jsou s přibývajícími lety řekl bych takoví více nad věcí a méně zaťatí, jinými slovy to nepotřebují příliš hrotit.
CRASHDÏET, ač se v zásadě nemění, každopádně dospěli. Kdo čeká strejcovskou zaprděnost, ten se prozatím šeredně plete. CRASHDÏET model 2022 jsou svěží a ve formě, možná už ne tak zcela se vezoucí na vlně trendu jako minulou dekádu, ale to vnímám spíše jako přednost než jako nevýhodu. To, že je vzedmutá druhá glam vlna minulostí a CRASHDÏET stále nepostrádají čich na chytlavé a jedním dechem smysluplné skladby, je důkazem minimálně jedné skutečnosti - nejedná se o žádné účelově vyrobené rychlokvašky. „Automaton“ je napěchované potřebnou dravostí doplněnou přetrvávajícím spratkovským úšklebkem, nicméně jak jsem již zmínil, deska včetně té předchozí je o poznání dospělejší. Úvodní hitovka „Togeher Whatever“ obsahuje nakažlivý a strhující náboj a vtáhne posluchače doprostřed děje bez zaváhání. Jízda pokračuje s následující „Shine“, elektronické prskání v pozadí by tam ani být nemuselo, ale na druhou stranu mi příliš nevadí. Skladba boduje zápalem a energií, které se přelévají do „No Man´s Land“. Zde se naplno projevuje dospělá poloha CRASHDÏET - hard rocková fazóna a klasický riff, přecházející do skoro až acceptovského vzorce postrádá kazů, kapele nejsou takovéto decentní odbočky cizí a jedině ku prospěchu, že se deska nedrží jedné pevné formy, čemuž nasazuje korunu odlehčenější „Darker Minds“. Elegantní melodika a nevtíravá hitovost je na míle daleko laciné prvoplánovitosti a skladbě to náramně sekne. „Dead Crusade“ si poskakuje v groovy rytmu za asistence ostrých kytar, duní až za hranice katastru. Kombinace tvrdosti a standardního glam metalového vzorce se silnou melodikou sedí skvěle dohromady, nikde ani stopy po upachtěnosti, má to parádní šťávu a pokud to hodlá takto pokračovat, nemá se moc v čím přehrabovat. Přímočará „Powerline“ rozhodně na úvodní šestici (počítám-li intro) neztrácí, nic složitého, jen a pouze nápaditá a chytlavá písňová struktura, někdy stačí opravdu relativně málo a je vyřešeno. „Resurrection Of The Damned“ zahušťuje atmosféru a přidává dravost, zatím to nijak nekulhá, všechno jede na plné koule jako by to samozřejmě uměl kdejaký kotelník z provinčního sídliště. V této fázi alba jsem již očekával svůj souboj se zíváním a vyhlížením konce, ať už to mám za sebou. Jenže děje úplný opak, bavím se více než dobře a to ještě do konce zbývá pár skladeb. „We Die Hard“ bych bez výčitek pasoval mezi nejsilnější hitovky alba, šumí jako Bohemka (pro zahraniční čtenáře - česká verze šampaňského) po výletu špuntu z hrdla, o to výraznější kontrast pak tvoří se „Shell Shock“ - nápor a energie jsou zpět na pozicích. Šlapavá „Unbroken“ šlape řádně na plyn s vidinou projet s větrem v čupřině a hmyzem v zubech cílovou rovinku bez ohledu na to, že udělala soupeře minimálně o kolo. Hitové hýření pokračuje do samotného závěru, o tom žádná. Cajdáček na konec, to je taková nepsaná tradice, „I Can't Move On (Without You)“ však neplní úlohu skladby do počtu, balada roku to nebude, ale marná taky není. Plní bez obtíží roli klidného a vyvedeného závěru, a to věru není málo.
Znalci kapely mi možná vysvětlí, že jsem absolutně mimo mísu, ale poslední deska CRASHDÏET vážně stojí za to, možná není úplně nejlepší, co tihle Švédi vypustili mezi prostý lid, ale rozhodně se jedná o vyrovnanou a výbornou kolekci. Na to, že se tímhle stylem pravidelně neopájím jako zdrojem mé duševní potravy, z CRASHDÏET se pomalu stává sázka na jistotu.
Komentáře