Recenze CD Kreysonu Zákon džungle (1995)

Po těžce stravitelném soustu v podobě „Elixíru života“, který spíše, než život, nalil do žil KREYSONu smrtelný jed, následuje v roce 1995 pokus o reparát v podobě návratu k tomu podstatnému, co dalo kapele punc výjimečné kapely minimálně na domácím hřišti. Na vzestup kvalitativní formy kapely bych si po „Elixíru“ příliš velkou částku nevsadil. V porovnání s ním je „Zákon“ návratem k říše mrtvých, návratem od průmyslové umělosti k poctivému řemeslu a velice sympatickým krokem vstříc fanouškům původní tvorby KREYSONu, kteří zatlačíce slzu kapele vystrojili pohřeb  a vykopali hrobeček. Ovšem stává se, že se pacient z klinické smrti probere k životaschopnému stavu. K mé nezměrné radosti se „Zákon“ vrací tam, kde skončili „Křižáci“ a především „Anděl“.

Oproti těmto deskám má tento kotouček jedno významné plus, a to větší variabilitu výrazu, který není tolik sešněrovaný žánrovými šablonami, což nahrávce propůjčuje značné podprahové vibrace a prostor pro realizaci schopností jednotlivých muzikantů. Na druhou stranu, tento můj pocit nepřišel jen tak najednou, deska potřebuje vícero poslechů, než se všechny kudrlinky rozbalí do vnímatelného tvaru a skladby, které na první poslech působí jako řemeslná rutina, pozvolna vyrostou do krásy. Nemalou zásluhu na tom mimo jiné má osobnostně a výrazově rozdílný tandem kytaristů Bartoň / Henych a velmi šťastné zvukové pojetí celé nahrávky. Na zvuk alba jsem si sice nějakou dobu zvykal, přišel mi nějak přiškrcený a naředěný. Ale stejně tak, jak jsem si úměrně s počtem poslechů poopravil náhled na kvalitu alba, tak jsem přišel na chuť i rockovějšímu zvuku, který desce padne jako ulitý a právě díky němu vynikají všechny ty mňamózní instrumentální drobnosti.

Uvozena řevem šelem, album otevírá titulní „Zákon džungle“. Ve středním tempu se valící sekaný riff doplněný potemnělou atmosférou a v nižších polohách místy až skřehotajícím zpěvem, dává jasně na srozuměnou, že se středněproudé tendence vývoje KREYSONu ráčily odebrat do věčných lovišť. Místy až rockově hravá „Válka bláznů“ je pro mě i s odstupem času jedním z nejchutnějších soust na desce. Je stejným dílem důrazná, nenucená a uvolněná. V nastoleném trendu pokračuje „Kriminál“. Struktura skladeb vůbec dává všem členům kapely dostatek prostoru ve prospěch jednotlivých skladeb. Ani samotný Láďa zpěvem příliš často nešplhá do nebeských výšek, svůj hlas rovněž přizpůsobuje charakteru skladeb, což je zjištění minimálně potěšující. „Scházíš mi“ je typickou kreysonovskou sladkobolnou baladou. V tomto případě pomíjím text, který není z nejsofistikovanějších, ale na druhou stranu k tomuto typu skladeb patří. Z následujícího „Království snů“, a to především a o to silněji po tom, když jsem si pořídil aktuální album CITRONu, cítím onen nesmrtelný esprit, kterým oplývá právě toto album. Rukopis hry Jardy Bartoně je zkrátka naprosto nezaměnitelný. Odlehčená „Tam“, napoprvé působící jako silikonová pěna sloužící spíše k zaplnění prostoru, s počtem poslechů roste a dodává albu již zmíněnou nemalou pestrost a uvolněnost. Další pomalá „Jsou rána“ je poněkud odlišnějšího ražení, než baladička předchozí. Zde dávám palec nahoru, jedna z nejlepších pomalých skladeb kapely vůbec, i když se nejedná o baladu v pravém slova smyslu. „Nechte mě žít“ je rockovka jako blázen, zas a znovu opakuji, tenhle přesah mimo typická metalová klišé dodává albu neskutečný šmrnc. „Goodbye“ – balada bez přílišného Křížkovského patosu, který nepřebíjí povedenou melodii a která mi vrací některé osobní vzpomínky, o proto ji asi více, než je zdrávo, hodnotím plusovými bodíky navíc. „Právě teď“ se jako závěrečná skladba perfektně hodí nejen odlišným pojetím, které by na jiném místě album nevhodně kouskovalo. Hravý rock´n´roll na závěr desky, to prostě nemá chybu, pozitivní vibrace ze skladby přímo srší a na mě je závěrem poznamenat, že „Zákon džungle“ je minimálně povedený a díky celkové atmosféře je toto album výborné, minimálně pro mě určitě. Halelujá hurá wymr !!! (nebo jako to v tom Madagaskaru bylo :-).

Medyed