Recenze CD Kreysonu Elixír života (1993)

Ach jo, povzdechl jsem si při poslechl očekávané třetí desky KREYSONu v roce 1993. Po skvostné metalové jízdě málem ani stopy. Láďa se pravděpodobně zhlédl v komerčním úspěchu první sólovky a nasměroval výraz KREYSONu do popovějších a širšími masami přijatelnějších sfér hudebních. Mé zklamání novinkou neznalo mezí. Již uvedení Láďova jména vedle loga KREYSONu na obalu leccos avizuje. Změnu jsem coby osmnáctiletý vyznavač tvrdého zvuku nevydýchal a svolával na Láďu mocnosti pekelné za tu trestuhodnou zaprodanost, jen na okraj – stejně u mě tenkrát dopadli HELLOWEEN s jejich „Chameleónem“. Nejkomerčnější, nebo z mého dnešního pohledu i možná nejodvážnější album jsem dlouhá léta považoval za totální průser a důvod pro zlomení pomyslné hole.

„Elixír života“ na mě působil téměř jako kafe od žida. Ale jak šel čas, přišel jsem na chuť i těm rockovým odnožím, které jsem považoval za příliš masové a tudíž nudné, komerční a kdovíco ještě. Nepřipisoval bych to stárnutí a tomu, že bych „dostal rozum“ (k tomu snad nedojde), ale spíš citlivějšímu naladění sluchu vlivem vyššího počtu let strávených poslechem nejrůznější muziky napříč žánry. Tu najednou mi přestaly zdánlivě komerční a příliš popové grupy splývat v jednu bezvýraznou sraženinu a zčista jasna jsem slyšel to, na co jsem byl hluchý jak pařez.  Ano, vážení přátelé, Medyed cca ve dvaadvaceti letech věku svého vyměkl, jaká to ostuda!!! Ne, žertuji. Se žánrovými škatulkami jsem si nikdy moc hlavu nelámal a sloužily mi jako pomocný prostředek pro přibližnou orientaci. „Elixír“ na druhý pokus už povýšil na status kafe ze spolku. Totální průser změnil kategorii na „podmínečně poslouchatelné při vhodné náladě“, což se v mém názvosloví rovná prezidentské milosti. Nějak podobně s mými slechy bojovali VAN HALEN A MR.BIG, kteří postupem času začali fungovat bez zádrhele, i když to trvalo zhruba stejně dlouho, jak vojenská služba za Marie Terezie. V případě  „Elixíru“ ale nelze opomenout jistý podíl vykalkulovanosti, která z alba dělá jakýsi prefabrikát určený pro masovou spotřebu. Výrazné a povedené momenty, které by desku vytáhly z šedi průměru, jsou zazděny vatou nepoužitelnou na předchozích dvou deskách ani jako bonusový materiál. Album, pokud jde o hudební pojetí, navazuje na Láďovu první sólovku „Zlatej chlapec“ a s vrcholnými momenty KREYSONu má společného relativně velmi málo. Vydání desky pod značkou KREYSONu nebylo v žádném případě dobrým krokem a v konečném důsledku to způsobilo značnou ztrátu kreditu jak KREYSONu, tak i samotného Ládi. Jako další sólovku bych album pravděpodobně hodnotil o ždibec výše. Takhle se jedná v kontextu předchozí tvorby kapely o vcelku hluboký propad. Nechávám stranou popovější výraz, základním kamenem úrazu je úbytek silných momentů a přemíra těch prvoplánovitých a podbízivých. Je to převeliká škoda, protože minimálně polovina hracího času desky není vůbec marná (titulní „Elixír života“ , typická Křížkova romantická „Nech si zdát“, můj favorit „Anděl a ďábel“, výborná „Pojď se toulat se mnou“ a pátá do party „Good Luck“ jsou skladby, na kterých se dá stavět. Zbytek bohužel nestojí za moc a až příliš výrazně album tříští.

A jak to nakonec dopadlo s tím „Chameleónem“? Jako v pohádce. Z pozice nenáviděného paskvilu se stalo mé oblíbené album a považuji ho jako jedno z nejlepších alb HELLOWEEN vůbec. Toto o „Elixíru“ nejde říci ani náhodou. Sice o něm už nehovořím jako o totálním průseru, ale laťku průměru  u mě rovněž nezdolává.

Medyed