Recenze CD Eagleheart Dreamtherapy

SHADES OF EAGLEHEART

aneb

NALEZEN V MRTVÉM KONCI?

Velmi těžko se mi píše recenze této desky, z níž budou všichni čistokrevní power metaloví přiznivci jistě právem nadšeni. Ano, z hlediska power metalového žánru se jedná o tuzemský klenot, o tom není pochyb. I přes toto konstatování pro mne osobně představuje třetí CD (druhé album) brněnských Eagleheart jisté zklamání z jejich hudebního vývoje, a hnedle Vám přiblížím proč.

Příliš power metalové? Jo, to bude asi můj problém. Debutové album Moment Of Life mne fascinovalo dvěma základními prvky: jednak schopností být hudebně rozprostřen ve více šuplících téhož stolu (MOL se nevyhýbal ani thrash metalovým nádechům: At The End Of Forever, „helloweenovským“ heavy-speed momentům á la Future World v Into The Sky, či výrazně křehkým „doom/pop“-baladickým náznakům v Tears Of Rain), a jednak svým nekompromisím,  syrovým, řízným zvukem.  Oboje mi bohužel na Dreamtherapy tak nějak chybí. Z onoho prvního pohledu by se skoro chtělo zvolat: Metaliko, vrať se! Jenomže kdyby se Metalika vrátil do EH, sice by možná ožil dřívější Eagleheart, ale asi by umřel ...“chudák“ Metalika.

Základní příčinu vidím ve skutečnosti té, že zatímco Moment Of Life stvořili nadšení – a mimořádně šikovní - kluci jako svoji první pořádnou desku, tu druhou už chtěli mít spíše jako profesionálové (samozřejmě v uvozovkách, protože se tím neživí), kteří vědí, co chtějí. Jo, ta deska je pro mne příliš profesionální, a „bohužel“ málo amatérská (amatérská samozřejmě neznamená diletantská), lépe řečeno málo undergroundová v tom nejlepším slova smyslu. Asi jako když se rozvrkočenej študák převlíkne ze svých hospodských džín a trika do seriózního obleku s kravatou; jenomže ta kravata může začít setsakramentsky škrtit...

Před vydáním alba jsem byl z jedné ukázky (Creator Of Time) nadšen, ovšem jedna píseň nedělá celé album, nota bene tady album o více než 50 minutách. A na celé takřka hodinové ploše a po řádné porci poslechů bohužel vnímám celou věc trochu odlišně.

Krapet strachu navodí už poměrně tuctové minutové intro „Insomnia“ - Insomina bude zřejmě spící domina :-) - které jest vystřídáno atributy, jež v takové intenzitě fakt nemusím, stejně jako celý žánr power metal (pakliže není prolomen kamsi jinam): přílišná zpěvnost a přílišná podobnost jednotlivých skladeb navzájem. To vše završeno závěrečnou power-operou Wheel Of Sorrow v šílené stopáži dvanácti minut. Ale pozor, aby nedošlo k omylu: skvělé hudební nápady jsou zde nesporné, jenom jsou dle mého sporného názoru strašně moc utopeny v tuctových power metalových aranžmá a – bohužel – i v málo syrovém zvuku.  

Například titulní Dreamtherapy působí jako snaha navázat na úspěch songu Moment Of Life, ovšem jeho fascinující údernosti pro mne osobně nedosahuje. Šlágr MOL, to byla detonace v každém úderu bicích, v každém zabrání za struny; DT je sice taky výborná skladba, ale jaksi až „druhá“.

Stejně tak balada Nothing Remains, tendence volného pokračování Tears Of Rain?  Proč ne. Prostřední zpěvová pasáž nabírá fantastickou atmosféru, která nicméně narozdíl od TOR nevydrží po celou stopáž. A takhle bych mohl – samozřejmě čistě subjektivně – pokračovat dál a dál.

Nemá smysl rozebírat instrumentální výkony zúčastněných chlapců, ty jsou bezesporu na tuzemské podmínky a rovněž s příhledem k jejich relativně mladému věku (Zdeňku, promiň! :-) bravurní – tady není co řešit. Koneckonců, důkazem jest i skutečnost ta, že se kluci bez problémů „sehráli“ taktéž s Mistrem Rolandem Grapowem, producentem a hostujícím sólovým kytaristou desky.  Nechci rozebírat, nakolik Vojta Šimoník mění svůj způsob zpěvu, chci říct, že to je bezesporu vynikající zpěvák, který bohužel doplácí na skutečnost, že mu příroda nedala výraznější sílu a zabarvení hlasu.

Upřímně přiznávám, že anglickými texty Eagleheartu se zde podrobněji zabývat nehodlám - jednak častokrát dost dobře nepochopím ani ty české, a za druhé jsem jak známo mizerný angličtinář. Nemůžu se ale v tomto kontextu nezmínit o svém kladném pocitu již z některých samotných názvů: Shades Of Nothing (Stíny ničeho) anebo Taste My Pain (Ochutnej moji bolest), tyto slogany zní vskutku dobře. V tomto kontextu bych však navrhoval, zdali by Eagleheart nezvolil v rámci svého webu www.eagleheart.eu stejnou koncepci jako Salamandra, že by publikoval svoje texty duálně v anglickém originále i v českém překladu. Minimálně jeden člověk – totiž blbej Dědek – by tam určitě napsal poděkování :-).

Rozpačitý jsem z provedení obalu. Těšil jsem se, že EH zachová svoji dosavadní koncepci úderných, jednobarevných coverů (EP modré, debutové album zelené, a třeba „krvavá“ by se myslím k Dreamtherapy hodila :-), ale na DT se dočkávám na první pohled nepříliš řízného, barevně směsného obalu, který se sice snaží navodit jakýsi intelektuální dojem, ale ten přímej direkt v sobě zkrátka nemá.

Mno, a ocitáme se na konci cesty. V mrtvém konci?  - a propos, vede tedy (a tudy) cesta dál?  
Alea iacta est: Milujete-li power metal, pusťte si Dreamtherapy. Milujete-li Eagleheart, zvolte Moment Of Life.

Hodnocení CD: 80 %.

Tady Dědek.

P.S.: Don’t Turn Your Head...? To nejde. A to zdůrazňuji i přesto, že naprosto přesně vím, že I’m a grain in a desert sand.