Recenze: CAVE BLIND – Cry Of The Dying Bard /2021/ vlastní vydání
Netrvalo to zase tak dlouho a nový opus CAVE BLIND je venku.
Předem těchto řádků zmiňuji, že budou prosty jakékoliv jedovatosti a cynického humoru. O čemže projekt CAVE BLIND je, víte z předchozí recenze – o záměrné syrovosti, možná až primitivnosti a zcela úmyslné zamrzlosti v čase. Že dojde k progresi jakýmkoliv směrem doufati nelze. Ani v tomto případě se nejedná o vytříbené umění, lajna CAVE BLIND je pevně stanovena podzemními chodbami proti proudu času a budoucnost neplatí. Můžete se za břicha popadat, ťukat si na čelo, pochybovat o smyslu tohoto snažení nebo i vytáčet oční bulvy v sloup, lze s tím i nesouhlasit – to je tak asi vše, co s tím lze dělat. Nezávisle na tom vznikla další kolekce devíti syrových kousků v neméně syrové produkci.
Pavel Haken (jediná a tudíž ústřední postava CAVE BLIND) je pravděpodobně stejným milovníkem starého dobrého heavy metalu v jeho syrové podobě a jen tak od boku odhaduji, že RUNNING WILD staršího data a MANOWAR má zažrané pod kůží obdobně jako mé Medyedí já. Vokální přesah do black metalu je také nezměněn a pokud bych přece nedal pokoj a hledal nějaký výraznější rozdíl oproti předchozím albu, tak přece jen jeden nacházím. Je to vybroušenější heavy metalové ostří, bojové zástavy vlají jaksi pyšněji a bojovníci mají zarputilejší výraz v ostře řezaných tvářích, mávajíce sekyrami a meči vstříc nepříteli. Je to můj subjektivní pocit, možná pomatení smyslů, ale oprostím-li se od všeobecných měřítek a budu se soustředit jen a pouze na „Cry Of The Dying Bard“, mám neodbytný dojem, že skladby mají jasnější a soudržnější výstavbu a působí sebevědoměji více, než tomu kdy v případě CAVE BLIND bylo. Zkrátka nejede se sveřepě v jednom úvozu od začátku do konce a nemusím z paty tahat důvody, proč albu věnovat trochu toho času. Hovořit o variabilitě a rozmanitosti by bylo trochu za háro přitažené, nicméně něco se děje, i když přísně v mantinelech metalových třetihor. Ozvy z dávných dob jsou silně patrné – nejsilněji právě v duchu MANOWAR a RUNNING WILD, ale na doslovné citace nedochází, pouze na v pohodě stravitelnou letmou inspiraci.
CAVE BLIND, to je bezesporu úkaz, na který mi nestačí tabulky ani měřící přístroje. Je to samostatný mikrosvět, kde neplatí běžný pozemský čas. Na kvalitativní kritéria, jak je znáte, rovnou zapomeňte. Měl bych lepší nápad – nejsem si sice jist, že CAVE BLIND vydýchá úplně každý, ale jedna cesta by tu byla – soustředit se na ohlodanou kostru skladeb a samotnou podzemní atmosféru „Cry Of The Dying Bard“, pak pro mě osobně album vcelku funguje. Jsou tu samozřejmě rezervy jako vrata, to nezatluču i kdybych se tvářil, že jsem Archanděl Gabriel. S tím ale dopředu počítám, že zde to nebude o dokonalosti, ale o záměru stvořit další syrovou a schválně primitivní nahrávku v duchu starého heavy metalu, hluboce usazeného v osmdesátkách. Ten temný odér v podobě skřehotavé deklamace textů (přiznám se, nestudoval jsem je) přináší zvláštní náladu a když nic jiného, k projevu CAVE BLIND neoddělitelně patří a ani si nepředstavuji, jak by to znělo se standardním heavy zpěvem.
Zní to ode mě třebas zvláštně, ale v rámci vlastního, samého pro sebe stvořeného žánru se CAVE BLIND o krok plivníka přec posunuli. Další pomyslný bod navíc opět dávám za nadhled a vytrvalost, na toxický slovník a nominaci na trapnost roku jsou tu jiní kandidáti, a ti se už pomalu řadí do fronty. O těch se ode mě ale nedočtete, ne že bych se bál lynče od jejich fanoušků, jen to považuji za mrhání časem a energií, které lze využít smysluplnějším způsobem.
Medyed jeskynní
Zde pro úplnost odkaz na recenzi předchozí „The Golden Axe“:
metal-line.cz/articles/recenze-cave-blind-the-golden-axe
Komentáře