Recenze: CASSAGRANDE – Cassagrande /2020/ Soman Records
Nenechte se mýlit shodným příjmením, nejedná se o Eloye Cassagrandeh
o, mistrně krotícího škopky u SEPULTURY. Tento maník z Itálie s ním nemá pranic společného, snad jen vášeň pro muziku. Projekt, který pojmenoval svým jménem, nemá z brazilskou ikonou rovněž mnoho společného. CASSAGRANDE vychází z thrash metalu, nicméně rozsah surovin, ze kterých je výsledný hlavní chod připraven, je poměrně široký a nelze jen tak rychle stručně tohle album někam podle tabulek zařadit. Mám rád specialitky, které se vždy nějak vymykají obecnému chápání a tvoří si vlastní mikrosvět. Zcela logicky vzato, těchto samorostlých alb nevzniká nějak závratné množství, a blízký kontakt je mnohdy dílem souhry okolností, že se k některým z nich dostanu.
Thrash metal za tři a půl dekády narostl do rozměrů košatého stromu, stal se zdrojem inspirace pro řadu dalších, na něm vyrostlých metalových subžánrů a prodělal svůj vlastní vývoj, aniž by ve své původní formě zašel na úbytě. Simone Cassagrande pojal thrash metal radikálně po svém, jakoby svou mysl zavřel do zvukotěsné místnosti bez rušivých vlivů okolního prostředí. Tohle album totiž působí jako naprosto samorostlý kus, který je osobitý od nátury, nikoliv z čirého záměru. Když pominu mikrokosmos zvaný VOIVOD, vyvstane mi v paměti možná jediné jméno, kterým lze principy „Cassagrande“ v hrubých obrysech a velmi přibližně popsat – ANACRUSIS, ti si jeli také ve svém pruhu jako ti správní exoti, vymykající se hlavnímu proudu jak skladatelsky, tak i samozřejmě zvukově.
„Cassagrade“ je vcelku složité uchopit. Ze začátku je nutným předpokladem zapomenout na zažrané stereotypy a podvědomé předsudky. „Cassagrande“ si představte jako objemný kotel, kde se toho vaří dosti až hafo, neobvyklá skladba, nebo spíše neobvyklý poměr ingrediencí posléze vydá značně osobitý hlavní chod. Chvíli mám pocit, že se koupu v prog rockovém bazénku usrkávaje suché Martini a v hlavě mi klíčí akademicky vznešené myšlenky. Jenže u sousedů propukla vzteklina a jejich pes se prokousal skrz plot ke mně, sežral kočce granule a teď chaoticky pobíhá po zahradě, chvílemi se zaujetím čichá k růžím a prozpěvuje si budovatelské písně. Stejně mi Martini přišlo nějaký divný, ale že po něm budu mít ujeté vize, jsem ani ve snu nečekal. Progresivní tendence by samy o sobě mohly i stačit, aby „Cassagrande“ vymanili z blízkosti bezpočtu podobně znějících metalových alb, a to vůbec nepolemizuji o kvalitě jejich obsahu. Vyleštěnost a profesorština sdílí jeden plácek s neučesanou syrovostí, technickou náročností, thrash metalovou silou a vynechat nelze ani komplexnost art rocku, tiše postávající diskrétně v pozadí. Volná forma a totální svoboda uměleckého vyjádření toto vše umožňuje, za vysoké míry rizika, že vznikne beztvará směs nebo naopak sice do jisté míry šílené, složitě uchopitelné a zároveň přitažlivé album.
Specialitky mají sice tu nevýhodu, že si nezískají masovou posluchačskou základnu, nicméně užší okruh fanoušků, kteří pochopí myšlenky autora a naladí se na vlnovou délku, těm „Cassagrande“ nepochybně připraví velmi silný zážitek. O tom tato sorta alb přesně je, bez ohledu na žánr. O výjimečných pocitech, o nevšedním posluchačském zážitku. Zdali to Simone takhle zamýšlel nebo si album nahrál akorát tak, jak to chtěl především on sám a další sled událostí je pouze přirozeným během věcí, to samozřejmě netuším. Jisté v tomto případě jedno – „Casagrande“ je každý pád výjimečné, neobvyklé a prudce originální album!!!
Medyed
Komentáře