Recenze: ČAD – Veľký tresk /2024/ Vandal Records

Jako bych se ocitl ve ždímačce, nevím, kde je nahoře nebo dole, nezávisle na své vůli, pouze vlivem vysokých otáček metám kozelce, narážím do stěn bubnu a nevím, čí jsem a jak se jmenuji. ČAD si stabilně drží setrvalou kvalitu řadových alb, ale co je k…a tohle? Takovou ránu z metru jsem opravdu nečekal, a nezůstává jen u energie a razance – ČAD navíc zní čerstvě a pekelně hladově!

Jisté náznaky tu byly ještě předtím, než se „Veľký tresk“ vyklubal na povrch zemský. Šlehy jako „Keď satan chodil po zemi“ a „Thrashtalk“ v mnohém leccos naznačily, ovšem jasno ve věci přineslo až kompletní album. Vtip spočívá ve skutečnosti, že u ČAD zůstává vše při starém, žádná revoluce neproběhla. ČAD jsou stále takoví, jaké je známe – neurvalí, hrubí a naježení, nicméně pod povrchem bublá daleko pestřejší obsah. Ve svém minimalismu a „hovězí“ přímočarosti je „Veľký tresk“ poměrně značně variabilní deska, zabíhající od urputného crustového výrazu k nejrůznějším stylovým vlivům, ať už k syrovému thrash metalu, hardcorové energii nebo valivémi rauši stoner rocku, případně sludge. Přetaveny do typického stylu kapely, ve výsledku všechny ingredience působí jako koňská dávka podpůrných prostředků v jednom koktejlu, jen s tím pozitivním efektem, že vám to nestrhne pumpu ani nevytvoří fatální závislost a nebudete mít abstinenční příznaky. „Veľký tresk“ si bez obav můžete dávat v libovolné frekvenci bez obav, že se to negativně projeví na vašem zdraví – ne jako ten starej Maroušek, který zapil silný léky rumem a pak vylezl nahej na věž kostela…

Úvodní erupce „Veľký tresk“ nenechá nikoho na pochybách, čí že album se na něj s divým rykem a pohledem šílence vyřítilo. Za pozornost rozhodně stojí text, což je ostatně případ i zbytku skladeb, Pištova lyrika zkrátka opět slaví absolutorium. Úderná, ve středním tempu neochvějně a rázně pochodující „Kromaňon“ je jako úder kladina na kovadlinu. Že to je zatím pouze takový warm up, nedej sám rohatý zahřívačka, jsem záhy zjistil. Valivý zátah „Pesimisti“ má svíravou atmosféru, podpořenou nekompromisním textem, ze kterého solidně mrazí – vyhlídky nevalné, budoucnost pochybná. Plyn na podlahu, za dva, za tři, čtyři a zostra vpřed – „Celý život robím zle“ je typický nátěr podle vzoru ČAD, jen mi připadá, že nejen tahle věc, ale šmahem celá deska je výrazně tvrdší a nasranější, a to „Medvede“ opravdu nebyly zvuková kulisa k odpolednímu praní a žehlení. Přímočará punkovka „Meče sú skrížené“ vhodně odlehčuje atmosféru, ovšem text žádná polívčička není. Tak jsme si odfrkli a začíná mazec jako na soudný den – „Keď satan chodil po zemi“ funguje jako sparing s Mikem Tysonem v nejlepších letech – neskutečná palba a ultimátní hit, jak jen toto slovo může mít pozitivní význam. Hardcorově načichlá pecka „Thrashtalk“ míří na absolutní vrchol, což je případ i předchozího kousku. Do třetice energetického obžerství tu máme „Diktaturu debilov“. Intenzivní „Abeceda nenávisti“ se stáčí do HC / punku ve středním tempu s maximálně nahuštěnou energií a vztekem, se možná trochu krčí v tmavém rohu, ale stačí ji párkrát prohnat slechy a dokáže řádně proplesknout. „Zbrojnoši metalu“ je v jádru zatěžkaný stoner s tunou nadhledu v kombinaci s upřímnou deklarací hrdosti na metalovou komunitu (věřím, že jsem pochopil správně). Ze závěrečné instrumentálky „Dejiny apokalypsy“, outra a skladby v jednom, doslova mrazí. Mám trochu času na to, abych si spočítal kosti a dal si další kolo.

Ždímačka se zastavila, ale já jak to tele na porážku mačkám tlačítko „On“ a motám se znovu.

Medyed

facebook.com/cadripcore/

https://www.instagram.com/cad_ripcore/

https://vandalshop.sk/