Recenze: ČAD - Medvede /2021/ Vandal Records
Konečně někdo 
zpracoval téma Medyedů, hurááá!!! Tolik legrácka úvodem, osmé (pokud mě počty nezradily) album tohoto slovenského samorostu u nás nesmí chybět. ČAD, to je především nekompromisní, přímočarý a syrový nářez, ideální platforma pro vyjádření životního postoje a vymezení se vůči všemu tomu marasmu kolem nás. ČAD, to je také v nejlepším slova smyslu fenomén. Stylově nejednoznačná, originální kapela, stojící mimo hlavní proud, si nemusí nic dokazovat ani nemusí nic dokazovat svému okolí. Absolutní tvůrčí svoboda, stojící na kompozičním minimalismu, spojující podstatu metalu, punku, HC, resp. grindu, na mě měla společně s albem „Čertova Kovadlina“ účinek srovnatelný s orientačním během skrz minové pole.
„Medvede“ však nelze, ostatně jako alba předchozí, jen tak jednoduše hodit do jednoho pytle se syrovými a brutálními nahrávkami. ČAD jsou natolik svébytnou kapelou, která se naprosto a jistě vymyká běžným konvencím. Vedle přímočarých nájezdů ČAD pravidelně uberou na tempu a brnkají na emotivní strunu, čímž jejich hrubá a nečesaná muzika dostává další, a dlužno podotknouti velmi zajímavý a originální rozměr, tyhle náladovější skladby totiž téměř bez výjimky obsahují odlišnou lyriku a zabývají se filozofičtějšími otázkami. Tento poměr nálad a témat, jak jej známe z předchozích desek, je zachován i na „Medvědech“. Krásně organický a plný zvuk, to je první záležitost, kterou „Medvede“ vítězí. Tímto zvukem se mohly pochlubit i předchozí „Zabi ma“ a především „Bastard“, je to už takový očekávaný aspekt, ale vždy se na tenhle krásně devastační zvuk těším.
ČAD mi vždy mluvili z duše, zdravě nasraná hrubá muzika s názorem mi spolehlivě udělá průvan v dutině lebeční a dobije baterky. „Dostal som od otca sekeru“ mi dává jasně najevo, že to opět bude řádný mazec, a to hudebně i textově. Valivá titulní „Medvede“, abstraktní invaze medvědů do velkých měst dává různý vysvětlení, mě jako pravděpodobná pointa přijde zúčtování s lidstvem jako přemnoženým a zdegenerovaným vředem na tváři planety. To „Nepriatel´“ to seká hlava nehlava, tuny nekompromisní energie a navíc velmi zajímavý text, jsem opět ve svém živlu. „Buldozer“ se nikam „neponáhl´a“, bezohledně se valí kupředu, jednoduchý silný riff s brutálním Pištovým vokálem neskutečně čaruje s přímočarou energií, ono celkem vzato není nic víc potřeba a výsledkem je pořádná síla. „Chýbaš priatel´môj“, to je právě ta emotivní skladba s úchvatným textem, ztrátu někoho blízkého máme za sebou naprosto všichni a všichni se v tom textu poznáme, „Dunaj“ dostal dalšího silného souputníka do party. „Železný mejdan“ - slyším dobře? Ano, jadrná čeština a pocta naší společné scéně devadesátých let, velmi milé a upřímné, a hlavně…pamatuji si to jako přímý účastník a v plném rozlišení. Klipovka „Uráženie hudby“ vyjadřuje jasný postoj vůči konformní šedi a jde z duše myslím nejen mě, navíc je napěchovaná energií a drtivou silou, jen houšť. „Ku dnu“, temná a melancholická, v podstatě punkovka, vhodně přehazuje výhybku k odlišným náladám. „Démon smútku“ se vrací k emotivnější podobě kapely, a je to znovu velmi působivé až mrazivé. Obě polohy ČAD, jak ta silová, tak i ta emotivní, hodnotím rovnocenně, nelze upřednostnit jednu a potlačit druhou stranu tváře jednoho celku, nemožné! Další nářez „Surovec“ se mnou razantně vymetá rohy a nedá mi byť vteřinu na odpor, popadne a nepustí. „Loď bláznov“ koncentruje energii a emoce na maximální hustotu, schyluje se k finále a takhle věc dělá závěr alba velmi zajímavým, společně se „Stroskotanci“, závěr „Medvedov“ je tíživý, neklidný a přesto velmi působivý. Takto by se daly popsat i „Medvede“ jako celek. Počtvrté v řadě jsem spokojen, zrepasován a ready utržit zas nějakou tu ránu…
Medyed
Komentáře