Recenze: BURN THE SUN – Le Roi Soleil /2022/ Sliptrick Records
Ode všeho
kousek – promícháme-li progresivní psychedelii přelomu šedesátých a sedmdesátých let, grunge à la SOUNDGARDEN nebo ALICE IN CHAINS, současný stoner rock se stylem, který uvedli v širší známost geniální MASTODON, přibližně dostaneme něco, co se blíží obsahu „Le Roi Soleil“, debutu řeckých BURN THE SUN. Tuhle muziku nedávám vždy a za všech okolností, není to přece jenom úplně „to moje“, ovšem jak přicházím do let, přicházím zrovna tomuto pojetí stále více na chuť. Nikam se to nežene, má to maximum prostoru pro rozvinutí atmosféry a nejrůznějších nálad…a taky se to může zamotat samo do sebe a ztratit orientaci. Možné je prakticky cokoliv.
BURN THE SUN se ovšem do svých atmosférických snah nezamotali, elegantně se zvládají držet hutného rockového základu, od kterého se vzdalují pouze s vědomím zpáteční trasy. I to ale stačí, aby obsadili řádně široký prostor málem až k ceduli „tudy k PINK FLOYD“. Je to sice troufalé tvrzení, ale v zasněných pasážích bych tam v podání BURN THE SUN cosi slyšel. „Le Roi Soleil“ má takovou zvláštní magii, přitom si říkám, že přesně tohle jsem už v mnoha různých verzích už slyšel a nic prudce jedinečného z alba neslyším. Ale i tak je „Le Roi Soleil“ velice zajímavá nahrávka se schopností pohltit smysly a poměrně snadno si zjednat pozornost. Vyvážený poměr křehčích a řekněme silovějších poloh silně přispívá k nemalému dramatickému obsahu alba, to napětí a emoční rovina povyšuje účinek „Le Roi Soleil“ o několik řádů. Počáteční nevýraznost začíná blednout při pozornějším poslechu, mnou zprvu hůře vnímatelná struktura skladeb vystupuje ze stínu a vydatně pomáhá atmosféře skladeb. Taková počáteční nesoudržnost alba jako celku se v krátkém čase rozplyne, začínám mít konečně pocit, že ta vnímaná magie a podprahové vibrace konečně začínají fungovat jako součást skladeb, a ne jako pouhý opar nad nimi.
Album se mi jako milovníkovi tradičních metalových postupů neposlouchalo úplně snadno, nejsem v těchto vodách počítán jako domácí a stojí to mnohdy více úsilí, abych se pokousal pod povrch mnoha alb právě tohoto směřování, než by to stálo experty v oboru, kteří se těmito styly zabývají pravidelně. Pokaždé je výsledek značně nejistý, ač se ze mě postupem času stal v podstatě hudební omnivor, jistého dopředu nemám stejně nic. „Le Roi Soleil“ je každopádně velmi zajímavé, rafinovaně a promyšleně složené album, neukotvené v pevných hranicích rockových subžánrů. Obsahuje (zcela logicky) pár dětských neduhů. Ty však nehrají roli tak významnou, aby nějak vážně promlouvaly do výsledného dojmu. BURN THE SUN na sebe upozornili nejlépe, jak aktuálně umí. „Le Roi Soleil“ je bezesporu velmi dobrý a nadějný debut a záleží na BURN THE SUN, kam svůj výraz dále posunou vstříc rozvinutí vlastní osobitosti. „Le Roi Soleil“ vnímám jako bytelný základ, na kterém půjde vystavět pořádná stavba pod vedením extravagantního architekta. Jak to nakonec dopadne, to samozřejmě nemám tušení.
Medyed
facebook.com/burn.the.sun.official
instagram.com/burn.the.sun.official/
Komentáře