Recenze: BRYMIR – Voices In The Sky /2022/ Napalm Records
Při pohledu 
na obal jsem od BRYMIR čekal něco diametrálně odlišného, například pořádný black metalový klepec. Můj omyl, moje vina, za to BRYMIR rozhodně nemůžou. BRYMIR, to je melodika současného power metalu nasměrovaná směrem k metalovému extrému. Místy zní „Voices In The Sky“ jako mainstreamový symfo / black, jindy jako melodický death současného ražení švédského střihu. A pak se v tom vyznejte…vysvětlení však není zas tak složité – BRYMIR, toť původní kapela Joony Björkrotha, aktuálně působícího v megaúspěšných BATTLE BEAST.
Vyznat se ve „Voices In The Sky“ pro mě nebylo vůbec jednoduché, jako si to BRYMIR nechtěli rozházet s co nejširším posluchačským spektrem. Na desce najdete v zásadě vše počínaje běžným melodickým metalem a konče řádným extrémem. Je fakt, že se BRYMIR podařilo dát dohromady přitažlivou a chytlavou kolekci, která navzdory splácání všeho dohromady drží překvapivě pohromadě a nedrolí se na drobné úseky a epizody. Když si dám tu práci a budu záměrně ignorovat extrémnější výrazové prvky, máme tu šmrncovní a poměrně nápadité power metalové album, vyšperkované vzletnými melodiemi severského typu. To je můj pohled z extremistického břehu, pokud se na „Voices In The Sky“ bude koukat melodický surfař na aktuální vlně melodických tanečků, najde na albu řadu sobě blízkých postupů a dejme tomu na tuhle, jak říkají elektrikáři „přechodku“ mezi odlišnými úrovněmi napětí zabere. Pro druhý konec spektra to bude v řadě případů sice řádně okořeněná, ale pořád marmeláda. To nemyslím nijak jedovatě, nicméně mám z „Voices In The Sky“ částečně rozpolcený pocit. Jako by BRYMIR chytili slinu po CHILDREN OF BODOM a vrhli se na obdobný „All-Metal Crossover“.
„Voices In The Sky“, jak už jsem zmínil, drží k mému překvapení, ač to tak nevypadalo, pevně pohromadě. Když už se začíná mírně trhat, spolehlivě to spraví nějaká kulišárna zpravidla v podobě nápaditého riffu, povedené melodie nebo (a to především) energií nabitého sóla, jako vystřiženého z učebnice klasického hard´n´heavy. BRYMIR na mě můžou cenit zuby jak chtějí, ten klasicky metalový základ je tak jako tak nejsilnější ingrediencí v jejich muzice, ať dělají sebevětší rambajz. BRYMIR naštěstí nechybí potřebný cit pro výstavbu skladby a nikdy se jim naštěstí „nepodařilo“ přešvihnout míru. Jinými slovy řečeno, skladby nesklouzávají do šlehačkové podoby. Jsou vyvážené co do drsnosti a melodiky, jsou díky širokému spektru inspirace zajímavé a pestré a nemusí se přehnaně hrbit ve snaze zavděčit se všem, což mi zpočátku připadalo, že na férovku činí. Hrany mezi melodikou a živočišnějším výrazem se postupně obrušují a můj dojem z BRYMIR dostává mnohem příznivější podobu.
Popravdě jsem dost dobře nechápal, co BRYMIR vedlo ke nahrání coveru „Diabolis Interium“, původně od DARK FUNERAL. Obsahovat album byť jednu bestiální skladbu v podobně drsném stylu, bylo by to něco jiného. Předělávka se povedla, o tom žádná, je to každopádně pořádné sousto, které mohlo hravě zaskočit v krku a BRYMIR si mohli závěrem alba uříznout dílčí ostudu. K té naštěstí nedošlo, ale BRYMIR prominou, já raději zůstanu u originálu.
Medyed
Komentáře