Recenze: BONEYARD - Oathbreaker /2021/ WormHoleDeath Records
V minulosti jsem si
posteskl, že mi mezi recenzovanými alby v množství různorodých více či méně extrémních stylů dosti schází klasická rocková a metalová alba. Asi jsem se modlil dostatečně nahlas, protože počátkem roku tohoto se situace začala pozvolna zlepšovat. I extrémista a exot se občas potřebuje vrátit na začátek a tak říkajíc ke zdroji, zpomalit a oblažit nitro své starou dobrou klasikou, kvůli které to všechno začal kdysi provozovat. Kanadští female-fronted BOENYARD jsou klasika takřka totální, na pomezí klasického rocku a hard´n´heavy si to na pohodu hoblují mimo veškeré současné trendy s jasným odkazem na počátek zlaté éry heavy metalu.
Současné zvukové možnosti jsou samozřejmě slyšet a aktuální album „Oathbreaker“ nezní jako čtyři dekády starý relikt starých časů. Sametový hlásek zpěvačky jemně obrušuje ostré hrany, lehkost, s jakou kapela servíruje tradiční rockové postupy, dává zapomenout na předběžné tušení jisté ztuhlosti v kolenou. Po ztuhlosti není málem ani stopy, BONEYARD si zachovávají volnou formu a nijak se křečovitě nepřepínají do jedné konkrétní polohy. Když chtějí a do skladby to pasuje, zhrubnou a zmetalovatí nebo odlehčí tah na bránu a vytasí se se šťavnatým rock´n´rollem v elegancí protřelých matadorů. V žádné z poloh BOENYARD neztrácí švih a energii, muzika odsýpá bez rizika vzduchu v palivové soustavě s nadhledem a potřebným zápalem.
„Oathbreaker“ boduje svou obyčejností, sice není ničím prudce zvláštní, ale v relativní nenápadnosti tkví jeho síla. BONEYARD nejsou žádný exhibiční spolek a nemají potřebu se nikomu cpát do pozornosti, na pohodu si jedou to svoje. Zprvu se „Oathbreaker“ zdá šité podle jedné šablony bez výrazných změn a výkyvů, to se ale mění hned v momentě, kdy ho necháte chvíli působit. Netrvá to ani moc dlouho a vytříbený cit pro klasiku se naplno projevuje. Bytelný rockový základ, dostatečně masivní (nepřeřvaný) zvuk ctící tradici, šťavnaté riffy, vynikající sólování a svébytná atmosféra skvěle padnou k civilnímu zpěvu (vokální styl zpěvandule se mi líbí velmi) jako ulité. Úvodní „Fates Warning“ budí dojem, že to celé bude o pozitivním melodickém „hevíku“, ovšem nenechte se šálit prvním skladbou. BONEYARD plynule vplouvají do tradičních rockových vod, následující „Gone“ je postavená na typickém heavy riffu, ale už se zároveň také derou na povrch ryzí a pravověrně rockové prvky, dohromady se to poslouchá parádně a já začínám bystřit smysly. „Evil Ways“ už je hozená do „Whitesnake“ rozpoložení, tedy ne že by BOENYARD nepokrytě opisovali, na to nelze ani pomyslet, jen ta elegance a noblesa nemá k hard rockové ikoně daleko. „Smoke The Sky“ zahušťuje prostor výraznější dravostí a členitostí, o jednotvárnosti nemůže být ztraceno ani slovo. „Oath Breaker“ odlehčuje atmosféru a přitahuje pozornost chytlavou melodikou, je však dost naléhavá na to, aby nestihla zesládnout…a takhle bych mohl pokračovat do samotného konce alba. Velmi dobře se bavím do poslední minuty, BONEYARD nenuceně a s lehkostí servírují letité postupy, které se v jejich podání vůbec nezdají, že by pokukovaly po kapačce, hromadě léků na neduhy stáří a už vůbec ne po muzejní expozici. Klasika nestárne a se žvárem v koutku hloubí hroby pro jepičí trendy. Hospoda hořela hodinu…hyeny hodují…
Medyed
Komentáře