Recenze: BONDED – Rest In Violence /2020/ Century Media
Kompletní příběh by nebyl dopovězen, kdyby zůstalo jen u novinky SODOM. 
Odejitá dvojice nelenila a objevuje se v novém tělese lidových písní a tanců zvaným BONDED. Bernemannův styl krocení šesti strun je typický a nepřeslechnutelný, a kdo si jej oblíbil minimálně tak jako já nebo i mnohem více, pozná jej třeba i ve tři ráno. Na radikální obměně sestavy SODOM a na rozdělení cest Anglerippera a Bernemanna, a to prosím zdůrazňuji, posluchač jenom vydělá. Obě alba jsou totiž více, než povedená. "Genesis" je řádně protřepaná na globální úrovni více než dost, „Rest In Violence“ se takového objemu propagace nedostává. Přestože jsou obě alba kvalitativně naprosto srovnatelná, obě jsou těžké thrash metalové váhy, co si směle mohou navzájem pohledět do kukadel beze ztráty bodu.
„Rest In Violence“ při prvním pohledu na obal, mimochodem skvěle vyvedený, nenechá nikoho na pochybách, o čem že to bude – v tomto směru se překvapení nekoná a je to dopředu jasné – řízný thrash metal se vším, co k němu patří. Jasná spojitost s předchozími angažmá členů BONDED (SODOM, ASSASSIN, SUICIDAL ANGELS) se rovněž nechala čekat předem. BONDED pohromadě poskládali solidně nebezpečnou směs, která při neopatrném zacházení může lehce kromě prstů utrhat i celé končetiny. BONDED kromě evropské thrashové formule využili i leccos z emerických surovin, jejich styl není tolik sevřený a kompaktní, řada riffů se ohlíží i po éře PANTERA, k čemuž svádí i příjemně rozeřvaný vokál v kooperaci se silovým a mohutným zvukem. Album chytá za slabinu v podstatě ihned a netřeba se mu pracně prokousávat pod kůži, což může znamenat, že rychle zevšední, barvy vyblednou a vlna nadšení se přežene stejně jako opadne hladina endorfinů. Stalo se to mockrát i v lepších rodinách, byl jsem tudíž dosti zvědav, jak se s tím „Rest In Violence“ popasuje, až bude mít něco „namotáno“. To prvotní nadšení v mém případě již mnohokrát vystřídalo střízlivější zjištění, že to taková pecka není a zůstal maximálně kvalitativní standard, který sice neurazil, ale ku hvězdám mě nevystřelil.
Namotáno máme cca deset poslechů, a já tohle album už nedám…ani nepučim (ani v případě, kdyby se dotyčný jmenoval Puccini). Nechci se pouštět do srovnání s „Genesis“, to si svůj článek u nás už zasloužilo, teď se věnujeme „Rest In Violence“. Úvodní výbuch jen tak nevyprchá, to buďte jisti, postupně se na povrch derou další nápady, které jsem zpočátku nepostřehl a tu vlnu šťastných hormonů natahují. Vrátím se na moment k vokálu, ten k tomu emerickému dochucení přispívá měrou nemalou, v jedné ze skladeb (neřeknu, najděte si sami) chytá lehce fazónu Chucka Billyho, ale jen do té míry, kdy je to příjemné a sympatické. Jo a kdybyste měli pocit, že slyšíte Blitze z OVERKILL, Váš pocit je správný, tento famózní vřešťál zde figuruje osobně, a to v titulní pecce. Lákadel je dosti, a nadávkovány jsou s rafinovaností zkušeného drogového dealera, nejprve klídek pohoda, pak jste v tom až po frňák a je vymalováno. „Rest In Violence“ působí každopádně jako solidní thrash metalové album, a to i na toho, kdo z tohoto stylu nemá mokré sny. Nabízí však mnohem víc, jen se nevystavuje jak puberťačka aby ji každý viděl, když si přehazuje podprdu. Nemá to jaksi zapotřebí a v popisu práce, tohle je kvalitní a poctivé metalové řemeslo, a to líbivé blyštivé pozlátko nepotřebuje.
Medyed
Komentáře