Recenze: BLIND GUARDIAN - The God Machine /2022/ Nuclear Blast
Jako v zásadě pamětník 
celé diskografie BG (zpětně jsem absolvoval pouze prvotinu „Battalions Of Fear“), jsem si ve skrytu duše přál návrat kapely k přehlednějšímu výrazu. V posledních albech jsem se už docela ztrácel, jakkoliv se mi příjemně poslouchala. Jako „návratovky“ přece jen nefungovaly, jakože v pohodě cajk, ale tak silně jako desky do „Nightfall In Middle Earth“ už na mě nezapůsobily. Že se něco stane v souvislosti s novinkou jsem nepředpokládal a spíš věřil v setrvalost věcí.
Z „God Machine“, ač jsou BG stále tatáž osobitá kapela a svůj výraz neobrátili naruby, vyvěrá náramná svěžest a nenucená lehkost. Příklon k přímočařejším skladbám kapele jednoznačně velmi prospěl, album má silnější tah na branku a je o dost chytlavější, než tomu bylo v nedávné minulosti. Sobecky si přihřívám svoji vlastní polívčičku, když vyslovím tušení přímé návaznosti „The God Machine“ na klenoty „Imaginations From The Other Side“, „Somewhere Far Beyond“ a „Tales From The Twilight World“. Dvakrát vstoupit do téže řeky nelze, ovšem vlézt do ní o kus dál po proudu už bych neviděl jako nějaký fatální problém. BG navázali na své nejkreativnější období a vůbec to nepřipomíná nastavovanou kaši nebo podruhé zalité kafe, typické osobité postupy zní lehce a neopotřebovaně, melodické linky a důvěrně známé sborové refrény v žádném ohledu nekulhají. „The God Machine“ se však neomezuje pouze na výše uvedené období, slyším výrazné ozvěny syrových počátků, čímž by se „The God Machine“ mohlo považovat za jakési „Best Of“, ovšem složené z nových songů. Zpřehlednění skladeb bych prosím nechápal jako jejich zhloupnutí, BG jsou stále velice noblesní a z poutavosti jejich vypravěčství zhola nic neubylo.
Jelikož „The God Machine“ obsahuje v maximální míře vyvážený poměr všech výrazových poloh BG, máme tu velmi barevné a obsahově bohaté album. Že to bude všechno jiné, jen ne kompilace všeho dříve slyšeného, mi bylo jasné už na samém začátku. Pak šlo jen o to, kam se deska posune po více než několikerém poslechu. Počáteční placatější dojem je pro mě už natolik běžná věc, že mu už nevěnuji prakticky žádnou pozornost. „The God Machine“ poté značnou měrou vyrostlo ve všech směrech, košatější skladby dostaly mnohem objemnější tvář, ty ostřejší pak začaly účinkovat daleko razantněji. Vzít to tak nějak metodou „ŽaVeS“ (žádné velké sr..í), nevyšlo by z toho „The God Machine“ nijak slavně, maximálně tak v duchu „joo, další deska BG“, žádný vysloveně průšvih, ale důrazný sed na zem by z toho také nebyl. To, že je „The God Machine“ přehlednější a tak nějak rychleji stravitelná, neznamená, že nepotřebuje čas nutný k projevení všech silných nápadů a milých detailů, díky kterým poté album funguje tak skvěle, jak funguje.
Když jsem koncem června roku tohoto shlédl osobně koncert BG na Basinfirefestu, říkal jsem si celou dobu, že pokud jsou naživo v takto skvělé formě, nová deska by mohla celkem slušná pecka. Pletu se často, ale tentokrát jsem se ráčil trefit. „The God Machine“ jsou BG ve skvělé formě, piedestal zmíněných alb sice zůstává neohrožen, ale zakymácel se, což je dost možná víc, než kdo z nás čekal.
Medyed
Komentáře