Recenze: BIG BOSS – Sbírka černých růží / Collection Of Black Roses (2017)

Mistr Big Boss nám pro potěchu našich uší a našich duší potravu nachystal další sólové album. Jsa zpočátku skálopevně přesvědčen, že mě již pramálo může vykolejit, abych se posléze na ony koleje drahný čas opět drápal, to mou naivní mysl ani na mžik nenapadlo si pomyslet. Že album bude rozděleno na anglickou elektrickou a českou akustickou část, bylo avizováno předem. Obě tyto poloviny ovšem nabízí natolik odlišné podoby mistrova projevu, že nebýt společného tematického základu, tyto dvě poloviny alba nemají společného zhola nic a fungují zcela svébytně.

Anglickoelektrická „sbírka“ je o několik koňských délek navenek přístupnější, ve srovnání s „akustikou“ zcela naprosto. O snadné rozpoznatelnosti rukopisu nemá cenu příliš ztrácet slova, po minutě, maximálně dvou má průměrně protřelý posluchač naprosto jasno, kdo tuto kolekci stvořil. První v pořadí, lehká a snivá „Black Rose“, mi mírně a skoro až samozřejmě připomněla náladotvůrce OPETH v období „Damnation“. Náladová, zasněná skladba, kterou plně ovládá mistrův typický vokál a vše další konče decentní aranží a elegantní melodií již dotváří podmanivých pět a půl minuty. V kontrastu s úvodní melancholií je „Tell Me Why“ jako rána násadou, když to drobet přeženu, přímočará rocková hitovka hnaná kupředu bicí soupravou, kterou uvádí v život velmi nadějný dorostenec Zbyněk Husa (tohoto jsem před časem viděl v reálu jako výpomoc u RIMORTIS a proto se ani moc nepodivuji nad mistrovou volbou). „Tell Me Why“ je hitovka po čertech silná, což lze tvrdit nejen o ní. „Leave Me Alone“ sází na stůl nesmírně silný trumf v podobě skvělé melodie, ke které se po řadě poslechů neustále vracím jak závislák k dávce znova a znovu, což bezezbytku platí i o následující „Tree Of Sorrow“, která se hlouběji noří do temných epických vod a nechává mistrovu vypravěčství maximum prostoru. S „Memory“ dochází na husí kůži a mrazení, ta melodie je prostě dech beroucí a magicky přitažlivá. Jestli mohu hovořit o soukromém hitu a na hulváta na chvíli zapomenu na zbytek skladeb, vyhrává s přehledem „Memory“, a to ji na záda funí hned následující šleha zvoucí se „Rebirth“, charakterově jiná, ale podmanivostí a vnitřní silou naprosto rovnocenná. „Dark Angel Of Mine“ jako temná mantra plyne v hypnotickém tempu, ústředí roli hrají dvě polohy vokálu v interakci s rytmikou, a téměř nic dalšího pro vytvoření silné a silně podmanivé atmosféry není třeba. „Solitude part. III“, taková tajemnější a potemnělá sestřička „Tell Me Why“ a další šlapavá hitovka, která mě přivozuje nikterak nepříjemné stavy již nějaký ten čas (vešla ve známost ještě před vydáním alba, vyzdobena mňamózním klipem). „Panta Rhei“ se na závěr vrací k epické formě, důvěrně známé z ROOTovských alb.  Magická atmosféra neumiňuje na síle ani s poslední skladbou, byť jedna jako druhá včetně té poslední jsou každá samostatnými entitami, tvoří propojeny do celku další poutavý příběh, poodhalující další část vnitřního vesmíru tvůrce.

Česky nazpívaná, odrecitovaná a odvyprávěná druhá část „Sbírky“ je pro nepřipraveného posluchače, který ponejprv namlsán „elektrickou“ podobou alba, vcelku podobna složení Rubikovy kostičky pro někoho, kdo ji drží v prackách poprvé. Jak už bylo naznačeno, krom společné lyriky se jedná o svébytný organismus, který si žádá maxima pozornosti svému relativnímu minimalismu navzdory. Pro posluchače jednoznačně hozená rukavice, jak si se zhudebněnou poezií poradí, nebo naopak neporadí, jinými slovy záleží jen na posluchači – jak působivý zážitek bude na konci a jakým dobrodružstvím se tato část alba nakonec stane. Ladil jsem se na českou část poměrně dlouho, jsa přesvědčen, že toto asi v plné míře nepoberu. Nakonec však obsah zvítězil na formou a za sebe aspoň mohu říci, že to funguje a co do emočního obsahu si akustika s elektrikou v ničem nezadá. Je tu ale nepochybně úskalí formy, kterou mnozí neabsorbují. Jejich škoda, chtělo by se mi trochu jedovatě poznamenat...ovšem tato niterní záležitost není ve finále masový spotřebák a zcela z logiky věci není úplně pro každého. Opomenu-li naprosto odlišnou formu zpracování oproti prvnímu disku, českouakustická verze obsahuje ještě dvě položky navíc, a s tou akustikou to neplatí taky na sto procent, jako bych slyšel v „Nech mě samotného“ zvonit kytaru elektrickou, ale to už je jeden z ve výsledku nepodstatných detailů. Podmanivost české verze je nezpochybnitelná, vyžaduje ovšem otevřenou mysl a především sluchové orgány. To, v co se po vynaloženém čase na vstřebání druhý kotouček promění, je (budu-li hovořit výhradně za sebe) naprosto magneticky přitažlivá záležitost, kterou sice neubudu vyhledávat několikrát denně, ale vracet se k ní budu naprosto určitě. Pitvat se verš po verši v druhém CD záměrně nebudu, cítím ten paskvil, co by z toho vzniknul, zde nechť si cestu každý jediný buď najde, nebo to prostě nepobere.

Medyed