Recenze: BIG BOSS – Než Zemřu /2019/ MetalGate

Stalo se již před už před dvěma lety, že alba, které jsou úzce svázána s Brnem a blízkým okolím, až na čestné výjimky padnou na přespolního – na mně. Je to výzva, a koule na noze zároveň, břemeno odpovědnosti a taktéž velikánský výraz důvěry od kolegů. Začalo to „Návratem říše Kärgeräs ze zapomnění“, pokračovalo „Černými růžemi“. Dalším gordickým uzlem je poslední, a opravdu poslední sólovka mistra Big Bosse. A jelikož žádné další sólové album nebude, snažím se vážit slovo po slově, aby tenhle shluk řádků a odstavců měl jakýs charakter a jasnou myšlenku, vedoucí oko čtenářovo mezi tóny, s nemalým cílem přiblížit moje pocity, vzešlé z poslechu tohoto alba a podělit se o ně.

Pokud „Sbírku Černých Růží“ považuji za velmi osobní album, „Než Zemřu“ v tomto ohledu již dále jít nemůže. Jak i sám mistr avizoval před vydáním, album je příběhem jeho života, do kterého můžeme prostřednictvím „Než Zemřu“ nahlédnout. Emoce v koňských dávkách a uvěřitelnost každého tónu, poetika textů, naléhavost zpěvu, mrazivé melodie a nakonec i aranže jednotlivých dějství příběhu mě vtahují do příběhu, slova a tóny plynou. Plynou melancholicky, tu tísnivě, tu bolestně, jednou radostně, podruhé je tíží smutek a temnota.

Děvět dějství příběhu života osciluje mezi akustickou křehkostí, přes působivý minimalismus po rockovou ostrost. Pevným poutem a nezpochybnitelným pojítkem všech skladeb v kompaktní celek je nenapodobitelný Big Bossův hlas snad ve všech podobách a polohách, ve kterých jej známe. Hlas recitující, čarující uhrančivé melodie, hlas mnohdy jako hlavní a jediný hudební nástroj, který v několika polohách obsáhne celou skladbu.

Na ploše čtyřiceti minut je zachyceno a sděleno vše, co mělo být zachyceno a sděleno. Všechny radosti, strasti a bolesti, úspěchy a zklamání, životní výhry i prohry tvoří poutavý hudební příběh, plný emotivních okamžiků. Z výpovědi, ukryté mezi tóny, kolikrát mrazí, jindy v tichosti naslouchám a nechávám se nést plynoucím příběhem, posléze mě přepadá radost z oživených vzpomínek, jsem přec téměř nicotným dílem spolu s tisíci dalšími součástí příběhu, byť jen a pouze jako letitý posluchač, ale přece jen.

Mistr osobně se vyslovil, že po poslechu „budeme brečet“. Jelikož se považuji za poměrně odolného jedince, který, když ho to občas popadne, schová se zpravidla do špajzu, aby ho nikdo neviděl, jsem jeho slova zas tak úplně vážně nebral. Toto prohlášení ovšem nemá příliš daleko od reality a pan Big Boss si rozhodně nadarmo játra neplácal. „Než Zemřu“ tu sílu má, bez přehánění a silných slov. Emotivní síla alba je na takové úrovni, že i Medyed je naměkko. Poslední sólovka je přesně taková, jaká by měla být – excelentní sumárum, žádná koncepční bubble gum estráda, ale sevřené, kompaktní a po všech stránkách silné album s neméně silným příběhem, příběhem, který je psán životem samým.

Nechte mě odejít…ještě ne, prosím….

Medyed, co slzu uronil.

Foto: brnensky.denik.cz/galerie/bigboss-valter

facebook.com/BigBosssBand/

bandzone.cz/bigboss