Recenze: BELPHEGOR - The Devils /2022/ Nuclear Blast
Vyvrženci pekel z 
jižní části našeho mocnářství jsou nepochybným kultem a temnou legendou, na jejichž studiová alba lze s jistotou sázet měsíční příjem. Od roku 1995, kdy jsem o ně prvně zavadil (tehdy naprostou náhodou a naprosto mě rozsekali), se k nim pravidelně vracím a ani jednou jsem nebyl zklamán. Jejich urputný, surový, do detailu vypilovaný styl lze bezpečně rozpoznat mezi všemi a nejinak je tomu i na „The Devils“. BELPHEGOR ani v nejmenším neuškodil moderní zvuk a už vůbec se z nich nestal bakelitový prefabrikát. Je to vskutku ďábelská lest využít moderní zvukové možnosti ve svůj prospěch a lapit tak nebohé duše do svých spárů. Aneb jak praví klasik - co peklo zachvátí, už nikdy nenavrátí…
Nad „The Devils“ netřeba příliš hloubat, jedná se o léty prověřenou blasfemii, koketující s hnilobným death metalem, která se zásadně nemění. Dochází však pravidelně k leštění mnoha detailů, které se ve výsledku dosti výrazně podepisují na atmosféře alba. Přímočarost stylu BELPHEGOR, jasně ukazující na starou školu black metalu, je díky precizní instrumentaci naprosto vražedná a nemusí to být zrovna ultrarychlý masakr. BELPHEGOR mistrně ovládají i pomalé skladby, ve kterých vyniká tíživá a temná atmosféra plná děsu a smrti, sám vlastně nevím, v jaké poloze mám kapelu radši. „The Devils“ obsahuje obě podoby BELPHEGOR ve vyrovnaném poměru, takže si mohu s gustem vychutnat jejich tvůrčí záběr v plné šíři a navíc ve velmi povedené podobě. „The Devils“ je navíc v kontextu diskografie BELPHEGOR docela melodické album. Melodika však skladby nezjemňuje, spíše funguje jako vroucí olej a skladby doběla rozpaluje. Je to znát v především v razantnějších kouscích, pomalejší skladby mají díky melodickým linkám doslova uhrančivou atmosféru. Vrcholem všeho melodického snažení pak jsou temné sbory, s nimiž album ještě o kus naroste.
„The Devils“ mě vlastně ničím zvláštním nepřekvapilo. BELPHEGOR však stále dokáží napsat skvělé drtivé songy s nezaměnitelnou náladou a ani příliš nerecyklují sami sebe. To počáteční nadšení a strhující energie tam pořád je, nehledě na přibývající počet položek v diskografii. Čím se „The Devils“ přece jen drobet odlišuje od starších alb, je jeho specifická atmosféra a důraz na pomalejší rychlostní stupně. Vazba na „Blutsabbath“, případně „Necrodaemon Terrorsathan“ na sebe vzala svébytnější podobu a je dost možné, že „The Devils“ dá nemalému počtu posluchačů více práce, než byli dříve zvyklí. Ve výsledku to taková dřina není a album funguje jako čerstvě promazaný těžký kulomet v palebném postavení. Stačí dva až tři poslechy navíc a jsem doma. Co na tom, že se ve vedlejší místnosti už od nepaměti skladují rakve a hostitel chodí podezřele často do sklepa s prazvláštním výrazem ve tváři. Děsuplné zvuky odtamtud vždycky odbyde strohými slovy v tom smyslu, že pro tetu ze Vtelna kuchnul králíka. Akorát že na zahradě opět přibyl další kus čestvé hlíny, jako by tam ten pošuk někoho zakopal…je otázkou času, kdy se jednoho dne probudím v tom sklepě a dojde řada i na mě…
Medyed
instagram.com/belphegor_official/
Komentáře