Recenze: BATHORY: The Return… /1985/ Black Mark

Není mnoho alb, která definovala můj pohled na black metal a nasměrovala mé vnímání tohoto stylu konkrétním směrem. Metal mi začal způsobovat mrazení v zátylku velice záhy. Dodnes vidím ty nechápající ksichty v osmé třídě základky, kdy jsem svým spolužákům s naprosto vážným výrazem odpověděl na jejich otázku – „Ty vole, a co vlastně posloucháš?“ Led Zeppelin, Black Sabbath a Iron Maiden. Zbytek kolektivu se buď řehtal, nebo mlčel a tvářil se rozpačitě. Třídní exot tímto opět potvrdil svůj za socialismu nežádoucí individualismus, žádná Sandra, Pepa Melen, Michal David, a ani Team, i ti se mi tenkrát zdáli příliš do diska. No prča k popukání!!! Netrvalo dlouho, kámoš mi donesl x-tou kazetovou kopii Törru a bylo jasno. Na straně B měl VENOM a Medyedem to zamávalo natolik, že této prdě dokázali konkurovat maximálně MOTÖRHEAD. Ten black metalový cejch mně provází dosud a pravidelně se k tomu černému mazutu vracím, nezapomínaje na kapely, které stály u zrodu mé vášně.

BATHORY a CELTIC FROST přišli vysoustružit mé slechy v podstatě vzápětí. Těm druhým se budu věnovat také, ale termín po mně zatím nechtějte. „The Return…“ v mé srdeční diskografii zaujímá výjimečné postavení. I po těch letech čiší z tohoto alba temnota a nefalšovaná agresivita, a pokud někdo tvrdí, že Grishnakh byl první, kdo s BURZUM zhudebnil zlo, dovoluji si drobet nesouhlasit. Tahle placka a jisté „Hell Awaits“ jsou nahrávky, které jsou zlomyslné ne zrovna malou měrou. Možná trochu jinou formou, ale zkuste se pozorněji zaposlouchat. K tomu přidejte všechny ty fámy a vyložené bludy a nesmysly, které o Quorthonovi a BATHORY kolovaly světem, a není lepší reklamy a výchozí pozice pro vznik neotřesitelného kultu, který je navíc podpořen totálně syrovým a útočným projevem. Ten sice vnikl z naprosto prozaických příčin, a to jsou podmínky nahrávání. Výsledek je ovšem natolik autentický, že prdlajs sejde na nekvalitě zvuku – tady se hraje podle jiného mustru, a ten probudil onoho silného vnitřního démona, který vždy dělal z alb BATHORY něco naprosto unikátního, a neomezuje se jen na první dvě alba, nýbrž prostupuje kompletní diskografií.

„Total Destruction“, a vlastně i zbytek skladeb, je naprosto primitivní řežba, jakkoliv je minimalistická, tím více je účinná a strhující. „Born For Burning“ staví na heavy metalovém nosném riffu, který řeže jako solingenská ocel, Quorthon škřehotá málem jako démon, co se pere s exorcistou, a nic mu zadarmo nedaruje. Temná a zlověstná atmosféra heavy prvky válcuje, a v závěru již téměř typický zvuk kapely předznamenává věci příští. „The Wind Of Mayhem“ je kusem čistého zla, vyvržencem samotného pekla, nesoucí osobitý rukopis, v plné síle přítomný již na dalším nesmrtelném záseku. Ony „venomoidní“ vlivy bezejmenného debutu jsou stále patrné, zejména v „ Bestial Lust“ – to je prostě „Venomovka“, ovšem významně hrubší a více se ježící ostny na všechny strany a jedním jebem prostě hitovka, jestli se toto dá takhle vůbec pojmenovat, a k tomu již tenkrát naprosto typické Quorthonovo sólo. „Possessed“ se vrací zpět k ústřednímu kotli přiložit, aby zatraceným duším snad nebylo chladno a nechytly nedej sám rohatý ještě při vší smůle průvan – síla přesilná !!! „The Rite Of Darkness“ má ve svém pomalejším tempu ukrutnou sílu. Všechno to, pro co mají pozdější alba onen nenapodobitelný ksicht a stejně jedinečnou atmosféru, je jasně patrné i na „The Return…“. Je tu jeden kardinální rozdíl, pro který se u tohoto alba zastavuji a patlám tyto řádky. Zde totiž slyším onen kořen zla, zdroj pozdější inspirace, kterou brala tzv. druhá vlna severského black metalu. A héééč, já jsem tenhle klenot z podsvětí poprvé slyšel téměř ve stejnou dobu, kdy se parta puberťáků, kteří zrovna neměli do čeho píchnout, rozhodla založit kapelu a kýho šlaka který ďas jim našeptal její jméno – MAYHEM…neznáte někdo ??? Nebo nějaké DARKTHRONE ???

Někdy v roce 1995 se sám Quorthon vyslovil, že tohle album moc v lásce nemá, vadilo mu, jak a v jaké situaci album vznikalo, jinými slovy všichni zúčastnění byli zvixovaní na sračky. Pokud ano, na atmosféře „The Return…“ se to podepsalo chorobným a zároveň tím nejlepším možným způsobem.

Medyed