Recenze: AVALANCHE – EP Second Hand Band /2021/ Sliptrick Records
Vliv AC/DC na celosvětovou 
rockovou scénu je nepochybný a pouze regulérní blázen by tvrdil něco jiného. „Australský“ zvuk se pomalu stává a už třeba i stal australských národním kulturním dědictvím. Není divu, že se touto cestou vydalo množství následovníků – někteří více, někteří méně zdatní. Chytit se velkého vzoru jako počátečního bodu tvorby vlastní muziky je jedním vůbec z nejčastějších důvodů, proč kapely vznikají, kámen úrazu bývá míra vlastní originality. Dlouho předlouho trvalo AIRBOURNE, než jsem je začal brát jako samostatnou jednotku a ne pouze jako výborný revival AC/DC. S AVALANCHE (taktéž Australani…a jedna dívčina australská 
) je situace v mnohém podobná, zvukově jedou na stejné vlně, o riffech nemluvě. Od prvních tónů není pochyb, o čem to celé bude - energický a chytlavý rock´n´roll australského střihu, ve stylu AC/DC nebo ROSE TATTOO.
Vliv „elektrikářů“ je slyšet tak silně, že by ho neslyšel snad jen hluchej, ale s tím jsem se rychle naučil existovat. Se zcela odlišným vokálem dostává klasický vzorec poněkud jiné vyznění a s klidným svědomím jsem hotov prohlásit, že se mi to v dosti krátkém čase docela líbí. Místo nakřáplého ječáku slyším plný, trochu ležérní, bluesrockový styl zpěvu, který se nikam násilím necpe. Když je třeba zatlačit na pilu, dokáže hulákat až se hory zelenají. Šest skladeb se v několika případech nevyhnulo recyklaci legendárních riffů, vzhledem k jejich přesnému přepisu si spíše myslím, že tam jsou ne omylem, nýbrž naprosto záměrně. Prvním je ústřední motiv „Long Way To The Top“ zasazený do druhé titulní skladby, začátek je jasný a nikdo mi nevymluví, že to tak není (jasně, Angus má tenhle riff posazen výše, ale to je tak všechno). Dále se odvíjí jiný příběh a jiná skladba, mimochodem slušná hitovka, do auta ideální pecka. Ve „Permanent Ink“ dochází na „Let There Be Rock“, opět se nijak nemaskuje a netváří se, že je tam čistě náhodně, prostě taková mezihra a odběhnutí učedníka k panu mistrovi pro radu. Docházím k názoru, že název svého EP AVALANCHE nezvolili náhodou a jsou si plně vědomi nepůvodnosti svého stylu. Každý prostě ani nemůže být vůdčím elementem žánru a ne každý o to stojí. Někomu stačí k plnému štěstí hrát to, co má rád a zbytek prostě neřeší. Na otázku, co lepší nebo horší nemám jednoznačnou odpověď, ono je správně obojí, jen záleží jakou cestou se vydáte. AVALANCHE mi nijak nevadí, navzdory jasné inspiraci legendárními krajany, nic mi na jejich EP nepřijde přitažené za vlasy do té míry, že bych považoval čas strávený poslechem „Second Hand Band“ za ztracený. K notoricky známé šabloně totiž přidávají podstatný díl vlastního přístupu, živočišné energie a neposlední řadě i dostatek svěžích nápadů. Úvodní „Killer Instinct“ splňuje svou roli a pozici skladby „na rozjezd“, má solidní energii a potřebný švih. Následuje titulní „Second Hand Band“ – na klasickém riffu AVALANCHE postavili vlastní skladbu – a hle, funguje to více, než dobře bez pocitu hodování na mejdanu, na který vás nepozvali. „Get Back (To Fuckwit City) mi též zpočátku připomíná jednu z klasických skladeb, jak skladba patřičně rozjede, dostává slušivý šlapavý kabátek bez záplat odjinud, takže pohoda a žádný problém. Poslední tři skladby minimálně naznačují, co v AVALANCHE vězí. „Spit In My Mouth“ a „Down In The Gutter“ jsou solidní nářez na australský způsob, prakticky prostý výrazných citací zvenčí. O „Permanent Ink“ jsem již slovo ztratil, krom sympatické vzpomínky na éru Bon Scott má skladba svébytnou atmosféru a o dál už o recyklaci nelze ani uvažovat.
Dvacet sedm minut „Second Hand Band“ do mrtě splňuje princip teorie relativity, prosviští ušima ani nevím jak a jsme na konci. Nakonec se pak zdá těch šest skladeb málo a jako taková jednohubka, lákající na plnometrážní debut. Už by to chtělo přemýšlet o plném nahrávacím čase. Není vůbec marná, tahle kapela z „druhé ruky“.
Medyed
facebook.com/Avalanche2018Official/
instagram.com/avalanchebandrock/
Komentáře