Recenze: ASYLUM – Tyrannicide /2022/ vlastní vydání

Australské metalové okénko se nám utěšeně rozrůstá, přesněji thrash metalových zástupců Austrálie servíruje solidní množství a stejně tak lze hovořit i o kvalitě. Trio ASYLUM má řezničinu emerického typu řádně zažranou po pokožkou, jejich, tuším-li správně čtvrtá nahrávka a první velká deska „Tyrannicide“ předvádí thrashovou jízdu jako vystřiženou z roku 1988 se vším, co k ní patří, bez přidaných druhotných apendixů, pouze s využitím zvukových možností druhé dekády jedenadvacátého století.

Pokud jsem ASYLUM připodobnil k americké thrash metalové scéně, není to zas tak úplně pravda, po delším působení „Tyrannicide“ začínám pozorovat i výrazné vlivy evropské scény, konkrétně závan odéru sekané à la DESTRUCTION. Styl a barva vokálu se Schmierovi nechci říci, že podobá, ale má k němu poměrně blízko, obdobně jsou na tom nabroušené riffy. Celá ta riffovačka mi připadá jako hybrid mezi EXODUS a DESTRUCTION, je to podobným způsobem řezané, nasekané na nudličky a na riffech postavené. S tím hybridem to myslím bez urážky, přečtěte si moje výplody k aktuálním albům EXODUS a DESTRUCTION a budete mít jasno, jak právě na tomhle pojetí ulétávám. „Tyrannicide“ není album z nejkomplikovanějších, jedná se v jádru o přímočarou a ostrou jízdu vpřed. V tomto ohledu jsem měl ze začátku takový trochu problém – jedna skladba jako druhá a v půli alba jsem začal bloudit v kruhu. Vůbec by neškodilo skladby trochu, nemuselo by se nijak výrazně, ale přece jen více odlišit a učinit z nich samostatnější entity, jejich urputnosti a uvěřitelnosti by to v žádném ohledu neublížilo. Postupem času jsem se z onoho bludného kruhu vymotal a deska funguje o koňskou délku lépe, ale i tak přetrvává to, co jsem zmínil.

To byly nectnosti, začněme tudíž s těmi přednostmi. „Tyrannicide“ skvěle šlape, dynamické a přesné bicí vymačkávají ze skladeb maximum energie a ženou je sveřepě kupředu. Další, velmi povedenou věcí je zvuk, přesněji nabroušenost kytar a velmi výživné riffy, které řežou jako správně nabroušený vykošťovací nůž. Díky naprosto skvěle nazvučené base je zvuk nádherně plný, basa je přitom bez problémů slyšet, aniž by lezla nepatřičně dopředu nebo naopak nebyla slyšet vůbec. Vokál je stylově nakřáplý s lehkou porcí brutálního výrazu, přesně do muziky pasuje a výraznou měrou přispívá k náboji alba.

Jak už bylo naznačeno v úvodu, nehledejte žádné novoty, „Tyrannicide“ se drží tradičního stylového výraziva jako veš košile. V rámci stylu tu máme minimálně nadprůměrnou nahrávku, zdařile čerpající ze zlatého fondu thrash metalu s přidanou hodnotou vlastního pohledu na srdcové záležitosti. Nemusíte být kovaní metaloví revolucionáři, kteří boží hranice a posouvají obzory, úplně stačí, když to, co děláte, vychází zevnitř vás a hlava na špalek za to. ASYLUM mi jako takoví srdcaři připadají a že to sem tam zaskřípe a sem tam se některé motivy opakují, případně lehce modifikují, to není nic tragického, za co by se mělo střílet. V tomto případě po dokonalosti úplně netoužím, vypiplaná dokonalost je v případě ASYLUM spíše kontraproduktivní, syrovost a energie jim sluší jak dingovi uši.

Medyed

facebook.com/asylumthrash

instagram.com/asylumthrashofficial/

asylumthrash.bandcamp.com/

Spotify - Asylum