Recenze: Asgard - Una Maquina Infernale (2017)

Medyed je v případě ASGARD vším možným, jen ne tím, kdo by byl znalcem. K ASGARD jsem se prvně a blíže dostal až v momentě, kdy vypustili do světa „Eleonoru...“, takže celková perspektiva mi zcela logicky chybí. „Eleonora“ byla dalším z mého oblíbeného ranku koncepčních alb, byť nejednoznačně přijatým, i já jsem si trochu lámal chrup, než jsem ho nakonec slupl jak Frantík šnečka. „Una Maquina Infernale“ takto vyprávěcím albem není a mám takový subjektivní pocit, že výrazově se zde spíše navazuje na „Zlověstné časy“. Nerad porovnávám, které album je od které kapely lepší nebo horší, tak nějak beru kapely en bloc se všemi silnými i slabšími momenty, které pro jiné mohou být úplně jinde a co já vnímám jako slabou chvilku, jiní mohou adorovat. ASGARD si drahně let drží laťku kvality na úrovni, která by si zasloužila každopádně vyšší ocenění, než je jim dopřáváno námi palicemi dubovými, ale...známe, jak kolotoč hudebního průmyslu funguje. Stoupající adrenalin a následně uvolněné endorfiny způsobené každým novým albem je pro mou nicotnost (což se opakuje v mnoha verzích napříč zeměmi Koruny české) dostatečnou satisfakcí a bravíčko k tomuto nikdo z nás s jistotou nepotřebuje a bez masáží a nadbytečné propagandy si zobeme své mňamky sami.

„Una Maquina Infernale“ nikomu, kdo má ASGARD zažité, nezpůsobí stav podobný ráně trubkou od lešení mezi kukadla. ASGARD své řemeslo vystavěné na poctivých základech drhnou s přehledem starých mazáků, kterými již bezpochyby jsou. Zapomeňte na novátorské postupy, na lámání prstů při akademicky technických vyhrávkách a na současný stylový mišunk. Pro tohle „Una Maquina Infernale“ má místa asi tak na pikometr čtvereční, jede se hezky postaru, sympaticky, uvěřitelně a hlavně s elegantní přirozeností. Vedle rychlých sypaček prostých urputnosti ve skandinávském stylu se vydatně cituje metalový základ, kterak tomu bylo kdysi a na síle to neztrácí ani v době prudce současné. Příkladem může být hnedle třetí věc v pořadí „Dědictví čisté mysli“. Zde se všechny vlivy prolínají jako v čarovném kotlíku včetně zběsilého finále. „Z nebe prší krev“ mě pro změnu přibila k podkladu hutným dusotem zlehka evokující první vlnu černého kovu, nic složitého a s maximální silou. „Stávám se nocí“ s magickým hlasem mistra Big Bosse budí temné melancholické nálady, v kontrastu s předchozími šlehami, skoro až křehká skladba, vystavěná vůkol dominantního vokálu. Řež znovu propuká v podobě titulní skladby. Zvuk řeže jako skalpel šíleného chirurga, jednoduchý a prudce návykový riff, a hlavně odzbrojující nadhled zadupávají všechny hnidopichy a rypáky do rozteklého asfaltu. 

ASGARD mají další album...touto větou bych mohl začít a zároveň skončit. Méně, znamená více - zde se toto tvrzení stoprocentně potvrzuje. ASGARD si drží svou úroveň a osobité kouzlo, pro které, byť je nemám do mrtě zeštudované, mě jejich alba bez problému vtahují doprostřed děje a nejinak je tomu i v případě „Una Maquina Infernale“. Máte to pánově opět za plný počet !!!

Medyed

bandzone.cz/asgard
facebook.com/mirahorda/