Recenze: ARTAMENE - Ziggurat /2022/ WormHoleDeath Records

ARTAMENE nejsou jen tak ledajakou kapelou, lehce zaměnitelnou s kvanty ostatních. Je poměrně složité je zařadit do některého stylového chlívku, přičemž poměr jednotlivých inspirací napříč metalovým spektrem je značně osobitý - thrash, groove, progresivní metal, klasicky rockové postupy a místní regionální prvky ARTAMENE spojili do silného a osobitého celku. Není příliš divu, osobitost jsem jaksi očekával předem, jakmile jsem se ARTAMENE začal věnovat blíže, ovšem obsah „Ziggurat“ můj prvotní odhad dalece předčil.  Není stále zcela běžné dělat takto promakanou a originální muziku v zemi, která je vše ostatní, jen ne země metalu zaslíbená - v Íránu. Ano, nedělám si srandu, ARTAMENE uvádí jako svou domovskou základnu Teherán. Tím více vyniká jejich instrumentální zručnost a neotřelá hudební tvář.

Na albu v zásadě nenajdete dvě skladby, které si jsou příliš podobné.  Nutně se pak nabízí otázka, jak spolu skladby dokáží držet pohromadě, aniž by došlo k tříštění celku alba a s tím spojené kolísání atmosféry, ovšem nic takového se neděje. „Ziggurat“ tvoří kompaktní celek, protknutý osobitou atmosférou, dodávající albu značně specifickou podobu. „Infnite Escape“ nechává mást posluchače svým do thrash metalu hozeným rozjezdem, ale místo toho, aby po pár chvílích vypukla nekompromisní řež, skladba se zlomí do groove s alternativním přesahem, posléze zdrsní a začne sázet z rukávu technické parádičky - podotýkám všechno v jedné skladbě na ploše několika málo minut.  To „Fear Of Darkness“ si pohrává s náladami a la OPETH, což pozvolna přechází do ostrého výrazu a zase zpět do melancholie. Zajímavá kombinace dvou zdánlivě nesourodých světů a stejně tak velmi zajímavý kontrast, obě formy se přelívají sem a tam a pozornost posluchačova zajištěna. S „Heavy Motion“ se ke slovu dostává vyšší objem tradiční munice, skladba mi dává vzpomenout na thrash / crossover z devadesátých let (D.R.I a další by se možná divili, v jaké kvalitě jejich odkaz funguje). Není to záležitost jen této skladby, ale komplet celé desky - jakmile mám pocit, že se ARTAMENE usadili v jedné výrazové poloze a poměr jednotlivých komponent doznal stabilní poměr, rázem je všechno jinak. Groove thrash nabírá na intenzitě, „Mayhem“ se valí jako odminovací zařízení územím nikoho mezi předními zákopovými liniemi znesvářených armád. Doposud je čistý a agresivní vokál poctivě střídaly, tady si to absolvoval ten „zlý“ celé sám, asi tuší, že si potom ani nebékne, protože následující „Shinning Black“ je čistě instrumentální věcí. Ve srovnání s tím, co se dělo doteď, je tahle skladba vyplněná zcela odlišnou náladou, mající blízko spíš k tradičním metalovým deskám konce osmé dekády. Dlouhé a v žádném momentě nenudící sólo doslova hladí po uších, přitom není z těch, které lámou prsty svou náročností. Jen a pouze přesně vystihlo a zesílilo atmosféru skladby, což je myslím daleko podstatnější než technická exhibice a pak kde nic tu nic. Pozvolný rozjezd „Inshushinak“ předznamenává ticho před bouří a ta propuká vzápětí. Šťavnatý thrash metalový základ si skvěle rozumí s východní melodikou, oba vokální styly už pouze zabrušují poslední detaily. V ráji prší…“Rain Of Paradise“  na pomezí intermezza a regulérní skladby zklidňuje emoce, vzdušná instrumentálka na albu není do počtu, zní velmi příjemně a spontánně, přelévá se do závěrečné „Petrichor“. Nikam se už pádit nebude - melancholická nálada přetrvá až do závěru alba. Jakoby ani tahle skladba nehodlala s nabušeným zbytkem skladeb kamarádit, v podstatě emotivní rockovka, stojící na nosné melodii a baladické výstavbě, si hraje na svém písečku. Finále je to ovšem parádní a já udělám jedinou v tuhle chvíli možnou věc - pouštím si „Ziggurat“ ještě jednou. Minimálně proto, abych se ujistil, jestli se mi tohle nezdálo…

Medyed

artamene-official.com/

facebook.com/Official.Artamene/

Artamene-Spotify