Recenze: ARCH OF HELL – Arrival /2020/ MetalGate
ARCH OF HELL je další z kapel, které mě doteď úspěšně míjely, což je spíše m
ou zásluhou než ze strany kapely. Sranda nastala hned, když jsem držel album v ruce, vlivem grafického zpracování obalu očekával jsem nadýchaný power metal. Ovšem dále jsem od obsahu alba už snad ani být nemohl. „Arrival“ je metalová moderna se vším všudy, nabušená a dynamická, nepárající se se stylovými hranicemi. ARCH OF HELL mi připadají jako taková rafinovaná měňavka, která má všechny svoje podoby a proměny pevně pod kontrolou s jasnou představou, jak na to a kam se ve své variabilitě ubírat.
Co bude následovat, mi nebylo jasné ještě během intra „Chariots Of The Gods“, což je v podstatě čistá elektronika charakteru soundtracku k úvodním titulkům k některému ze sci-fi fantasy filmů. S „Arrival“ přichází pořádná pecka mezi oči, variabilní metalová smršť spojující dohromady v jeden celek hutný moderní zvuk, pestré vokální spektrum (oba vokály se výborně doplňují a nezůstává u jedné konstantní polohy), široký stylový záběr a koňská dávka energie, to vše napěchováno do jedné skladby. Ten power metal tam nakonec slyším taky, ale jako pouze jednu z x inspirací, ARCH OF HELL se ani trochu nebojí zabrousit až do brutálních smrtelných vod, aby za moment bušili na vrata u Townsendovy továrny na mimozemské zážitky. Výstavbou skladeb a jejich variabilitou mi ARCH OF HELL náznakem připomněli hravost zásadních alb SOILWORK, se kterými jsem již poněkud ztratil kontakt, ale to pouze jako poznámka na okraj. Proud spontánní energie a hravost s trhavinami mnoha typů pokračuje, „Nile“ staví na poměrně písničkové základní struktuře, na kterou se postupně přidávají zajímavé, až sametové melodie, nakonec dojde na brutální výpad vzápětí se lámající opět do příjemné melodiky. V kontrastu s ostrostí zvuku razanci skladby je „Nile“ ve výsledku vzrušující celek, kde se všechny komponenty netlučou, ale spolupracují navzájem. „Sachmet“ hraje na pocitovější a melancholičtější strunu, předávající si štafetu s ostrou metalovou linií. Atmosféra je i tak řádně hustá, melodické sólování však stále drží náladu skladby v příjemné a zčásti odlehčené rovině. „Curse Of Reincarnation“ vytahuje na denní světlo výraznější metalocorové prvky, ten zástup dalších ovšem nestrádá a když pak dojde na melodickou pasáž v „inflejmsovském“ stylu, nejsem dalek od záchvatu nadšení. „19.07.13“ plní úlohu krátkého instrumentálního předělu, jako krátká instrumentálka obsahuje ovšem tak nakažlivou melodiku, že není na místě ji opomíjet. „Stardust“ srší energií, mocný zvuk kytar, sekaný základní riff a brutální vokál míří k melodickému death metalu, sametový ženský vokál skladbě vhodně zaobluje hrany, v kombinaci s brutálním vokálem sice neslyšíme nic, co bychom neznali v mnoha podobách dvacet let zpátky, to ovšem cti netratí, jako celek je „Stardust“ vyvážené a poutavé spojení zběsilosti a jemné melodiky, které vydává své přednosti postupně bez pachuti prvoplánovosti. Majestátní a více potemnělá „Follow The Sphinx“ se svou atmosférou poněkud vymyká, přitom je toho dosaženo „pouze“ odlišným poměrem jednotlivých výrazových komponent a čistých vokálů a sborů – efekt je ovšem maximální. „Ambrosia“ ponechává širší prostor orchestrálním pasážím a powermetalové gymnastice, ačkoliv je to větší „marmeláda“ a tolik se netlačí na pilu jako předtím, skladba roste do značného objemu. Zatěžkaná „Ungrateful“ má až doom metalový nádech, příjemný soulad obou hlasů dotváří atmosféru lehkého zmaru a neveselosti, spontánní deprese s elegancí ujetého impresionisty. „Vanishing Out Of The Earth“ je už snivé finále, zvonec a konec.
ARCH OF HELL mi připravili solidní ťafku, jsem překvapen. Překvapen z úrovně, na kterou se aktuálním albem podařilo kapele dostat. Ano, „Arrival“ je mainstream, ovšem plastové sterilitě se vyhýbá obloukem. Má to energii, myšlenku, jasný koncept a vlastní ksicht. A potom je úplně šum a fuk, jestli se tomuhle bude říkat mainstream nebo nějakým jinačím fujtajbl výrazem.
Medyed
facebook.com/archofhellofficial
Komentáře