Recenze: ARCH ENEMY - Deceivers /2022/ Century Media Records
Těžko ignorovat kapelu, 
ve které se sešli dva z mých velmi oblíbených a velmi vyhledávaných krotitelů strun, jmenovitě Michael Amott a Jeff Loomis. S příchodem toho druhého gentlemana jsem rovněž nabyl dojmu, že možná herkulesem slepím tu hůl, kterou jsem před lety zlomil, protože mě ARCH ENEMY přestali bavit, a to tak, že velmi. Tím nechci tvrdit, že teď nastává fáze adorace, to prosím ne, to jen pro vyjasnění dalšího postupu.
Ono se vlastně nic nikam neposunulo, ARCH ENEMY jsou poznatelní po pár taktech a stejně tak snadno identifikovatelná je i aktuální deska - chytlavá a hitová. Být šťoura a prevít, přidal bych k tomu ještě, že to je už léta bouchané na jedné formě. Jenže, i když to je pochybně tak, tahle forma je těžký originál a rukopis Michaela Amotta je prostě unikum. Ve dvojici s Jeffem dostali ARCH ENEMY tolik potřebný šmrnc navíc a ten mi do předchozí desky „Will To Power“ dosti scházel. Prvotní navnaděnost rychle vyšuměla a snázel důvod, pro který bych se k řadě alb ARCH ENEMY vracel. „Deceivers“, ač je postaveno na naprosto shodných základech a kráčí úplně stejným směrem, mi paradoxně stavy zívací nepřivozuje. Album je to velmi příjemné na poslech, technicky dotažené do detailu, zvukově nesmírně masivní a především znovu nabité hitovými melodiemi. Pak se samozřejmě zcela logicky nabízí otázka, co je důvodem, že nezažívám pocity prázdného luxusního obalu od značkové cetky, na který jsem se dopředu alibisticky chystal? Otázka vpravdě smrtící, jako když se mistr Kodet v Anglii kdysi dotázal prodavače v novinovém stánku: „Do you speak English???“
Odpověď není nikterak složitá. „Deceivers“ mi dává daleko větší smysl jako celek, který neobestavěl prázdný prostor. Cosi v tomto směru už naznačilo „Will To Power“, nicméně jsem ještě nedostal tu pořádnou facku, kterou jsem čekal. „Deceivers“ mi ji uštědřilo, sice jsem neskončil v kotrmelcích, ale i to je dostatečným důvodem, proč se teď albem zabývám a nesměřuji svou pozornost jinam. Příjemně mě šimrá jemný nátisk melodiky starších IN FLAMES, která sem tam vykoukne zpoza rohu (ke „Whoracle“ se od jeho vydání vracím neustále) a jasné propojení s heavy metalovou klasikou. ARCH ENEMY mi již dávno připadají jako spíše brutální heavy kapela než melodický death metal. Tím se dostávám k samotnému jádru problému - spojení chytlavých melodií a precizní instrumentace obou „dráteníků“ (jak nazývá kytaristy jeden můj dobrý známý) má aktuálně mnohem více energie, než tomu bylo ještě před pár lety. Skladby v mých uších působí významně více pozitivního humbuku a nenacházím skladbu, ve které bych nenašel alespoň jeden výrazný záchytný bod. Výrobce vaty a výplňových materiálů si může dát pauzu na kafíčko a zákuseček, zde nebude mít tolik práce.
Preventivně jsem nečekal žádný zázrak, abych snad nezakřikl nadějné záblesky z „Will To Power“, tudíž to mohlo být už jen lepší. Lepší to je, a ne jen o trochu. Zdali na tom nese zásluhu plodná spolupráce dua Amott / Loomis, to netuším a přenechám to povolanějším, nicméně se zdá, že se vzduch pořádně pročistil.
Medyed
facebook.com/archenemyofficial
Komentáře