Recenze: ARALLU - Death Covenant /2022/ Hammerheart Records

Po znovushledání s ARALLU v podobě předchozího alba „En Olam“ uběhly tři roky, během kterých došlo na reedice starších alb, tudíž fanoušek těchto rarachů z Izraele rozhodně hlady nestrádal. Svébytná podoba black metalu, jakou ARALLU  dovedli do sofistikované a přitom stále velmi syrové a útočné formy, dostává řekl bych o stupeň útočnější tvář. ARALLU pravda nijak neexperimentují a nelze tudíž očekávat nějaký dramatický zvrat v jejich výrazivu, nicméně „Death Covenant“ je všechno ostatní, jen ne druhý díl „En Olam“.

Když už je řeč o vyšším stupni útočnosti, ARALLU se na „Death Covenant“ posouvají opět o krok dále, nebo spíše rozšiřují své výrazové prostředky, aniž by slevili ze své naléhavosti. Album je tak o něco pestřejší a barevnější, každá se skladeb je něčím (i kdyby to byl zajímavý detail, melodie, poloha vokálu) jedinečná a všechny pospolu bezchybně zapadají co výsledného celku. Řezavý a plný zvuk, důvěrně známý z předchozího alba, zůstal zachován v plné míře. Právě zvukové ošetření alba bylo prvotním magnetem, který mě po bezmála dvou dekádách přitáhl zpět, a spolehlivě funguje i v případě „Death Covenant“. Co albu navíc přidává na razanci, jsou zcela přesné a energií sršící bicí. Je to stará pravda, že dobrá rytmika dělá půl celkového výsledku metalového alba.

Zprvu mi ale „Death Covenant“ nepřipadalo ničím extra zvláštní a nechávalo mě poměrně klidným, jsa již přípraven zpřed tří let na to, co mě asi bude čekat. Ty správné psí kusy se začínají dít v momentě, jakmile si „Death Covenant“ odpovídajícím způsobem „sedne“. Jak se dostávám přes tento bod, stává se z „Death Covenant“ zcela jiné album, které sice obsahuje naprosto totožný výrazový vzorec, jako alba předchozí, ale které stejně tak působí odlišným způsobem a kráčí si vlastní cestou. Vedle razance a urputnosti na povrch více vyvěrá melodika, zesilující již tak nemalou sílu skladeb. Zprvu mnou nemile přijímaná monotónnost je rázem ta tam a navíc slyším prvky dříve využívané velmi poskrovnu nebo rovnou vůbec. Zdali to je předzvěst dalšího směřování kapely nebo to prostě tak jen spontánně vyšlo, to se můžeme zatím jen dohadovat. Pokud přeskočím od úvodu hned od střední části desky, příjemným překvapením je trojice skladeb „Mystical Sultan“, „The Desert Shadows Will Rise“ a „Empire Of Salt“. Zde se náladotovornost kapely projevuje nejsilněji a zní to věru velmi působivě a do puntíku dotaženě. Po první, ve většině drsné a nekompromisní půli alba se v té druhé rojí více přesahů do více atmosférické polohy, což albu dodává na výrazné rozmanitosti. Ano, stále bavíme o drsném black metalovém albu s blízko, případně středně východními vlivy. Podle prvních dvou pecek „Prophecy Of The Dead“ a „Ruler Of The Seven Worlds“ to spíš vypadá na ukrutnou řežbu od začátku do konce, ovšem jak již bylo řečeno, „Death Covenant“ je řežba se značnou přidanou hodnotu, která se začíná ve výraznější míře objevovat s každou následující skladbou a směrem k závěru se s nenucenou elegancí projeví v plné šíři. Náhoda? Nemyslím si, tohle je jasný záměr, který vyšel na sto procent. Závěrečná „Skeleton Battlefield“ Závěrečná „Skeleton Battlefield“, nejtemnější skladba a ideální atmosféra na závěr, střídá pomalejší, ve středním tempu se odvalující pasáže s rychlými výpady, aby pozvolna utichala a rozhostilo se ticho po bouři.

ARALLU mě baví zase o trochu více, předchozím albem vysoko nastavenou laťku spolehlivě dorovnali a v lecčem překonali. Veškeré porovnávání je věc relativní a ošidná zvláště proto, že každé album ARALLU si v podstatě žije vlastním životem jako ucelená část komplexnějšího příběhu. A tak nějak se to má i s „Death Covenant“. Takže nastražte uši, tenhle příběh stojí za pozornost!

Medyed

facebook.com/ARALLU666/
instagram.com/arallu666/