Recenze: APOSTOLICA – Animae Haeretica /2023/ Scarlet Records
Rozmohl 
se nám tady takový nešvar. Kapely se maskují, že není absolutně poznat, kdože nás libými tóny oblažil. Problém začíná být v tom, že to už dělá kdekdo a kouzlo je v čudu. Na rozjetý trend naskočili i APOSTOLICA, a nejen na něj. Trend líbivého powermetalu je stále silné lákadlo pro další a další party, které se zhlédly v POWERWOLF, SABATON a dalších. Nechci být jedovatý, ale inspirace úspěšnými spolky pro široké masy a přebrání úspěšné matrice je naprosto evidentní.
Album se hezky poslouchá, jako taková oddechovka, nad kterou nemusíte příliš namáhat myslivnu. Skladby jsou vystavěny nekomplikovaně systémem sloka / refrén, zabaleny do okázalých aranží a výrazných sborů. Sympaticky nakřáplý vokál dodává skladbám na živelnosti, což musím zdůraznit, kolikrát tomu tak není a mnohá alba tohoto druhu jsou sterilní až hrůza. Dalším plusem je poměrně nápaditá struktura a rafinovanost skladeb. Tedy ne že bych z toho skákal radostí z mostu, to se opravdu neděje, ale „Animae Haeretica“ je kvalitativně velmi vyrovnaná kolekce, kdy se vyplatí vydržet s pozorností až do konce. Střízlivá stopáž něco málo přes 45 minut je v pohodě poslouchatelná bez zívacího efektu. Popravdě si neumím představit „Animae Haeretica“ jako šedesátiminutovou obludu, to bych už pravděpodobně nepobral.
Každá ze skladeb obsahuje různý mix nálad, od okázalé vznešenosti po temnější odstíny, sem tam sice nějaká šablonka à la POWERWOLF na povrch vyleze, ovšem pouze v takové míře, že neruší a nepůsobí nepatřičně. Rozjezd není vůbec špatný, úvodní dvojice „Animae Haeretica“ a „Angel Of Smyrna“ přetékají teatrálností a bodují silnými, nosnými refrény. Nejprofláklejší z profláklých – forma „Rasputin“ jako by vypadla zmíněným německým vlkodlakům z brašny na nápady. Zcela odlišný vokál a melodie v refrénu přece jen skladbu táhnou osobitějším směrem, i když jsem si to dlouho nemyslel. Hra na jistotu zčásti ustupuje v „Black Prophets“. Temnější atmosféra a uvolněná forma APOSTOLICA velice sekne, jenže mám takový pocit, že jim pohodlí komfortního závětří vyhovuje a výletů mimo prošlapaný perimetr nebude zase tolik. „Gloria“ se vrací k zajetému vzorci, tentokrát v dynamičtější podobě, následovaná „Heretics“. I když mě forma těžko složí na lopatky, obě skladby mají slušný tah kupředu a silné nosné melodie a musím objektivně uznat, že mě docela baví a nic mě na nich vyloženě nevys…neirituje. Jiná Arabica je „Tomorrow Belongs To Me“. Nikterak komplikovaná houpavá písnička má nenucený šarm a vypravěčský nádech. Nejostřejší skladba na albu vůbec „Fire“ definitivně potvrzuje skutečnost, že APOSTOLICA mají jistě na víc než jet ve vleku tahounů stylu. „Veritas“ už ale jede opět v zajetých kolejích, vlkodlačí stopa je zcela zřetelná, nicméně hitové ambice válcují vše kolem, takže mlčím a dělám, jakože jenom náhodou procházím, abych nebyl rovněž na placku. „Skyfall“ je z podobného těsta jen s tím rozdílem, že se pouští do svižnějších power / speed vod a celkově zní mnohem osobitěji. Závěrečná „Rest In The Bed Of Roses“ důstojně dojíždí do cíle. Refrén se kapele vyloženě povedl a znovu slyším nemalý potenciál vystoupit z komfortní zóny vstříc vlastnímu já. Jestli to ale APOSTOLICA vůbec kdy udělá, na to se musíte zeptat jinde.
Medyed
Komentáře