Recenze: ANVIL - Legal At Last /2020/ AFM Records
Nesporná ikona klasického heavy metalu, kanadští ANVIL, k
terým se ovšem nedostalo takového objemu světské slávy, který by jim po právu patřil, s železnou pravidelností vydávají studiová alba, stejně tak pravidelně lze hovořit o vysokém kvalitativní standardu. Roky přibývají, módní trendy honí jeden druhý a ANVIL jsou tu stále, nepřízni vrtkavé světské slávy natruc. Drží se svého nezaměnitelného stylu jako veš kožichu, jako zářný příklad a reprezentativní vzorek, jak vypadá původní heavy metal v podobě z první půle osmdesátých let. ANVIL se z vysoka vykašlali na modernizace, inovace, renovace a progrese a hezky si hrají to svoje již čtyři dekády, aniž by došlo k nějakému tragickému kvalitativnímu průseru, který by je poslal do kytek a do metalového důchodu. ANVIL v současnosti těžko mohou někoho překvapit něčím nečekaným, o to však je příjemnější zjištění, s jakým nadhledem a jakou lehkostí servírují svůj metal bez krácení žil a přílišného zadýchávání se.
"Legal At Last“ – titulní pecka a přímá prda mezi světla hezky jako první. Klasický metal, jak ho mám rád – pěkně na syrovo, ať to duní. Příjemný řezavý zvuk, klapot dvou kopáků, typický Lipsův nakřáplý vokál, nemám námitek. „Nabbed In Nebraska“ posílí hitovost o stupínek výše, rockový nátisk zesílený mohutným refrénem vytváří skvělou halekačku překypující energií. Další rychlý energeťák se jmenuje „Chemtrails“, stejně jako první skladba lehounce načichlá strejdou Lemmym, což znamená jednoznačné plus a stejně tak i takový přídavný semtex a pikantní koření. „Gasoline“ naopak maximálně ztěžkne, sabbathovsky se vleče, ostrá kytara řeže jako gangsterova břitva. Rock´n´rollová poloha s notně nabroušenými tesáky, toť „I´m Alive“. Parádně to šlape, a když docházi i na dvojkopák a nabušené klasické sólo, má staromilská duše se tetelí blahem jak rohatý, když nebohým smrtelníkům zase nakecal nějaký ten blud. Metalová klasika podle příručky by mohla nést název „Talking To The Wall“. Skladba duní a valí se ve středním tempu, chrlí energii na všechny strany, bez problému udržet pozornost do posledního úderu do bicích a posledního hrábnutí do strun. Jak slastné to zjištění, že to nejlepší nezůstalo věcí prvních tří skladeb a je se na co těšit, nehledě na postupující stopáž. „Green House“ má o něco lehčí stavbu, důraz a hutný metalový spodek zůstává, vzdušnost dává vyniknout povedené melodii a sborovému halekání. Hitovost „Skleníku, případně „Zeleného baráčku“ je značná a nakažlivá s ambicemi zahnízdit s v šedé kůře, dlouho ta, zůstat a hrát v hlavě neustále dokola. Další „sabatoidní“ věcí je „Plastic In Paradise“. Žádná kopírovačka, přesto je ten odkaz věčných kořenů metalu všudypřítomný. „Bottom Line“ obrací zpátky k „Hard´N´Heavy a ke svižnější hře. Koncepce jako vystřižená z počátku osmé dekády, napěchovaná živelností a tou výživnou syrovostí, funguje jako univerzální rockový vzorec léta letoucí a ještě léta fungovat bude, čehož korunním důkazem je následující „Blood For The Vulture“, sypačka do třetice se vším, co k tomu patří. „When All´s Been Seen And Done“ shrnuje v kostce pozici ANVIL, i když kapela už v podstatě nemá čím by překvapila a „vše již bylo viděno a uděláno“, pořád se to dobře poslouchá a bezvadně to funguje. „No Time“ obstarává závěrečnou pařbu, takový závěrečný mejdan k „legalizaci“ (Legal At Last). I na závěr je to pařba poctivá bez vzduchu v palivovce a s nešizeným palivem – jedním slovem METAAAAAAAAAAL !!!!
Medyed
Komentáře