Recenze: ANTIPOPE – Rex Mundi /2022/ Moribund Records
ANTIPOPE jsem 
podle obalu a konečně i dle názvu považoval za zcela jinou kapelu, než co na mě juklo ze sluchátek. Místo očekávaného epického black metalu slyším stylově pestrý, progresivně laděný heavy (chcete-li ponovu power) metal, obsahující konečně i ta rychlopalná tempa – to je tak asi jediné, co ANTIPOPE mají společné s black metalem. „Rex Mundi“ je koncepčních albem, jehož základním příběhem jsou křížové výpravy, které papež ve 13. století vyslal ve Francii proti Katarům, neboli Albigenským, jak se nazývalo radikální křesťanské společenství, které odmítalo mimo jiné Starý zákon, manželství a jíst cokoliv, co vzniklo sexuálním spojením. Především ve Francii představovali Kataři značnou hrozbu pro moc a vliv církve a tak přišlo to, co přijít nutně muselo – postupná násilná likvidace.
„Rex Mundi“ zvysoka dlabe na stylové vzorce, ve finále se jedná o takový all-metal crossover, vycházející z heavy metalové klasiky, který může nepřipravenému jedinci lehce zamotat hlavu a působit jako nesourodá kaše bez výrazné chuti, nevydávajíce vůně ani smradu. „Rex Mundi“ je již šestým albem těchto zajímavých Finů a po úvodní fázi zmatení a dezorientace je pořadové číslo sakramentsky znát – ANTIPOPE jsou možná hůře uchopitelní a pro metalový mainstream příliš mimo normu, ale jsou originální a to jsem hotov respektovat, i kdyby se mi ANITPOPE stokrát nelíbili a čert na koze rajtoval. Stylový mišmaš ala ANITPOPE možná může zprvu působit jako nesoudržný kočkopes, složený ze všeho, co dům dal, sám jsem to vnímal úplně stejně. Jenomže stačí si album poslechnout jednou v kuse a situace se rychle mění, napodruhé si už sem tam broukám refrény a oceňují nabroušený zvuk s lehce nakřáplý vokál, svou barvou připomínající Davida Bowera z britských HELL (od roku 2013 opět neaktivních). Ve středních tempech mají ANTIPOPE k HELL poměrně nedaleko, což je pro mě jednoznačně k užitku, páč mám tu dramatickou a chvílemi strašidelnou atmosféru hodně rád.
Všechno to předtím vyřčeně by bylo ovšem platné jak nikdo doma, kdyby „Rex Mundi“ neobsahovalo dobré skladby a hrálo tak tak nějak na efekt a předvádělo svaly. Je to však v podstatě obráceně, „Rex Mundi“ se totiž vůbec na odiv nevystavuje. Na dnešní poměry docela civilní produkce, prakticky žádná pompézní gesta a ani náznak velkého tyjátru a výpravného představení. Vše stojí a padá na muzice, nic se nepřikrášluje a zůstává v poměrně syrové podobě bez výpravných aranží, stojící jen pouze na síle skladeb a jejich vzájemné soudržnosti.
ANTIPOPE s úspěchem ukočírovali stylovou nejednoznačnost a progresivní manýry, které nepotlačily primární energii a syrovost. Na koncepční album potřebujete mít sakra velký objem inspirace a nápadů, aby to celé nakonec nepůsobilo jako projev papaláše na téma „CCCP, náš bratr nejvěrnější“. „Rex Mundi“ dokáže mou pozornost v přehledem udržet po celou stopáž, vnitřní napětí a drama příběhu nepolevuje do samotného závěru. Originální spojení vypravěčství a dravosti, zasazené do poměrně neobvyklého poměru žánrových drojů se navzájem netluče, jakkoliv mi to zpočátku připadalo jako pěst na oko. Vzhledem k tomu, jak uniformní a jednolitá je za poslední roky power metalová scéna, „Rex Mundi“ přináší o to zajímavější a neotřelou alternativu.
Medyed
Komentáře