Recenze: ANTHRAX - State Of Euphoria /1988/ Megaforce / Island

„State Of Euphoria“ patří mezi vůbec první metalová alba, která se k mým pubertálním uším dostala. Následovník „Among The Living“, považovaného za opus magnum ANTHRAX a mnohými již kapelou nepřekonaného, samotná kapela považuje za poněkud ukvapené a nedotažené vydání. Samotní ANTHRAX si mohou o tomto albu myslet, co uznají za vhodné, pro mě se jedná o můj soukromý poklad, který posunul mé vnímání metalu o pořádný kus dopředu. Doba neortodoxního křížení stylů měla ještě pár let čas, a právě o to silnější pecku do kokosu jsem utržil při poslechu „State Of Euphoria“. Zprvu se mi výraz ve tváři nechápavě protáhl, nechápaje nic, o co se ta kapela snaží. Navyklý na ustálenou stylovou zařazenost mezi heavy a thrash, tohle se výrazně vymykalo mému tehdejšímu chápání, jak metal vypadá, případně může vypadat. Že za tím zčásti vězí „Sergeant D“, jsem zjistil zhruba o tři roky později (jeden z dalších dílů retro recenzí je tímto prozrazen).

Načichnout thrash metal punkem a hard corem, nebrat se skálopevně vážně a nasadit tomu korunu prostřednictvím zpěváka v pravém slova smyslu, který by se se svými hlasovými dispozicemi zvládnul prosadit i tradiční rockové kapele, to udělalo z ANTHRAX jednu z nejosobitějších metalových kapel vůbec. Moje čtrnáctileté já s tím mělo poněkud hodně práce to všechno zpočátku pobrat a vnímat vše po kupě, jako originální a výživný celek. Zlom nastal, když jsem svoji kazetovou kopii (stranu B okupovali W.A.S.P.) vzal na školní lyžařský výcvik. Spolužačkám se ANTHRAX příliš nelíbili, nicméně zlomku spolužáků již ano a byl jsem dokonce vyzván sehnat další alba, nemusím snad více popisovat, jak jsem v tu chvíli povyrostl. Největší úspěch slavila skladba, kterou ANTHRAX předělali od pankáčů TRUST, a sice „Antisocial“, ale nutno doplnit, předělali ji s takovým fortelem, že ani jako cover nepůsobí. „Be All, End All“, uvozená violoncellem, a rozjetá v neotřelý mosh nepostrádající kvantum melodií – věc zajímavá i po třech dekádách. „Out Of Sight, Out Of Mind“ brousí ostří a dynamiku, a melodiky neubývá bez toho, aby melodie měly jakýkoliv zjemňující efekt. Úvodní pasáž „Make Me Laugh“ mě baví stále, i ten přechod do rychlé části jako nápaditý detail je nadmíru povedený. „Who Cares Wins“ svým HC nádechem a dynamickou rytmikou pasuji na další nesmrtelnou hitovku přesně z důvodů, které jsem uvedl na začátku – k tomu všemu všudypřítomná hravost a neochota brát se smrtelně vážně. „Now It´s Dark“ má až punkovou strukturu, jestli se prostřídají všeho všudy tři riffy a je fertig a hotovo…a stačí to, abych se dobře bavil a neztrácel pozornost. Málem to vypadá, že album dojede relativně rozjuchaně až do konce, ale „Schism“, ač má účelný a jednoduchý rozjezd, přejde do energetické bouře, pro kterou jsem ji nakonec začal vyhledávat. Zprvu to bylo přesně opačně a nebyl jsem z této věci vůbec nadšen. Když pak dojde na dvoustupňové sólování a dále na návrat k původní formě, vše je v naprostém rychtyku. „Misery Loves Company“ náladu přece jen zchladí do vážnější podoby, zajímavé zabarvení kytar spolu s nápaditým zpěvem dělá z „Misery Loves Company“ jednu z největších pecek na albu a dost možná v kontextu celé diskografie kapely. Krátká srandička „13“ v podstatě dělá intro poslední „Finale“. Krásný thrashing s neméně suprovým riffem, střídačka středních a rychlých temp, prostě pecka exemplární a skladba, která obstarává právě to grande „finále“.

Hádejte se se mnou, kdo chcete, jak je „State Of Euphoria“ nejslabším albem ANTHRAX vůbec. Ono to tak klidně být může. Mě osobně však tohle album chytlo a nepustilo, a přes něj jsem se dále prokousával k „Among The Living“ a „Spreading The Disease“. Následující regulérní album „Persistence Of Time“ znamenalo návrat k větší sevřenosti a úbytek té hravosti, která mě tolik baví na „State Of Euphoria“.

Medyed