Recenze: ANGELUS APATRIDA - Angelus Apatrida /2021/ Century Media
Čas pádí jako splašené 
spřežení, kapela, kterou jsem před lety považoval za mladou naději thrash metalu, pomalu spadá do skupiny velebných metalových kmetů. Těch patnáct let, kdy jsem o ně prvně zavadil, mi připadá jako před týdnem, během kterého se jejich diskografie rozrostla na sedm dlouhohrajících položek. Eponymní album, jak příznačné a důrazné vzhledem k explozivnímu obsahu - bez okolků přímým směrem vše v dosahu srovnat se zemí. ANGELUS APATRIDA, ačkoliv jsem je snad nikdy nepovažoval za stylotvůrce a kapelu, která by byť o chlup posunovala hranice stylu, s přibývajícími roky zdá se chytají tu správnou slinu a mazáckou zručnost.
„Angelus Apatrida“ je prvním albem těchto španělských rarachů, které se mnou zvládlo udělat pomyslné salto vzad, což se jim, ač se hodně snažili a já jsem tuto upřímnou snahu bral naprosto vážně, doteď tak úplně nepovedlo. Tentokrát z nich mám diametrálně odlišný pocit, přitom se neodehrála žádná klíčová změna ve výrazu, ANGELUS APATRIDA se drží svého řemesla jako domácí hmyz textilu. Na této desce jsou však ANGELUS APATRIDA útočnější a nasranější, deska tak dostala výbušnější potenciál. Výrazně k tomu přispívají bombasticky udělaný zvuk a šťavnaté riffy, kterým zdatně sekundují přesné a dynamické bicí. Abych neškodil vokální sekci - ta je stylově perfektní, co si pamatuji, celková zdravá a upřímná útočnost je odpovídající barvou vokálu završena. Nezůstává pouze u jedné polohy a vokál ve všech rovinách nedoznává pochybení, ať už se jedná o čistší nebo naopak hrubé rejstříky. Ale zpět ke kytarám - ty pořádně zmohutněly a lehounce „zpanterovatěly“, což vnímám jako jednoznačné plus, energetické „Dimebag“ tendence se vyskytují v množství tak akorát, aby plnily roli finální brusné pasty a celkově nijak nerušily.
Úvodní exploze „Indoctrinate“ trhá dlažební kostky a jen mám trošinku strach, aby ta strhující intenzita vydržela až do konce, start je to parádní, melodickými pasážemi proložený a dramaticky členěný thrash metalový mazec plus jedna srandička závěrem - na pár vteřin se ANGELUS APATRIDA stylizovali do METALLICY…velmi zajímavé. ANGELUS APATRIDA umně kombinují strhující energii s technickou instrumentací, velmi pestrý vokální projev občas inklinuje k barvě hlasu Chucka Billyho, což jsem ještě nikde nezaznamenal, že by se to někomu povedlo, tedy natolik autenticky, aby to netahalo za uši. Guillermo to zvládá s elegancí a klidem zkušeného toreadora. Chucka jsem nezmínil jen tak samoúčelně, k TESTAMENT mě dále táhnou technické pasáže, které jsou mimochodem naprosto znamenité a navíc velmi nápadité. Díky nim a nevtíravé melodice je na albu stále co poslouchat a objevovat po mnoha posleších. Když se do toho sem tam připlete groovy riff jako vystřižený z o generaci mladší mutace thrash metalu, vždy bezvadně zasazený do koncepce skladby, jásám jako zlobivý parchant, kterého letos opět čerti neodnesli a má tu drzost si myslet, že je ukecal. ANGELUS APATRIDA jsou mimo jiné i takoví turisti proti proudu času,“We Stand Alone“ staví na klasickém rock´n´rollovém riffu, dále jej rozvíjí a nabalují na něj ostřejší přísady. Při vší úctě k ostatním položkám alba, zde je pro mě naprostý vrchol „Angelus Apatrida“!... i když znám se. Bude tam toho dozajista mnohem více, jenže nehodlám „Angelus Apatrida“ pitvat půl roku a pak tři neděle psát recenzi. Jak si na „Angelus Apatrida“ stojí, je jasné už teď. Je to totiž neskutečná PRDA!!!
Medyed
Komentáře