Recenze: ANETTE OLZON – Strong /2021/ Frontiers Records

Co to je k… za popinu? Je vcelku logické, že Anette pojede v kolejích, které jí uvedly v širší známost, tj. inspirovaných jejích působení v NIGHTWISH. První poslech mi dal co proto, připadlo mi to celé jako pečlivě vykalkulovaná mainstreamová produkce, nablýskaná skořápka s mizerným obsahem. Album jde rychle skrze uši do hlavy, plné příjemných melodií a chytlavých skladeb, cíleně nachystaných pro masovou konzumaci. Jedna skladba se přelévá do druhé, měl jsem velký problém se zorientovat, rozeznat skladby od sebe, zbývalo už jen určit sever podle skautského způsobu…

Jenže pak se cosi zlomilo…když už to vypadalo, že akorát marním čas nesmyslným trýzněním sebe sama, začal jsem registrovat skladby jako samostatné jednotky. S tou popinou tou nakonec tak šílené není a pokud jsem se oháněl NIGHTWISH, spíše cítím okolo obšlapovat Russela Allena, album má podobně vystavěnou melodiku, jak mám v paměti po zabývání se projektem ALLEN / LANDE. Ejhle ještěřici, ono to není taký průser, jak vypadal na první nástřel zbraní. Téměř úplně zmizel i ten umělohmotný chuťový ocásek na patře, jakmile se uvolní emotivní rovina „Strong“, stává se z něj naprosto jiné album. Nestat se mi tohle už mockrát předtím a nevědět, že první zdání z velkého dílu pravděpodobnosti spolehlivě klame, „Strong“ putovalo do archivu a kdoví, zdali bych se k němu vůbec kdy vrátil. Muziky tohoto druhu jsou všude kolem tuny a kolikrát si říkám, zdali má ještě cenu se tou kvantitou probírat a nesoustředit se raději na okrajovější a častokrát i zajímavější kapely, než se brodit středem hlavního proudu a riskovat imaginární utopení. Dělám to však zas a znova, se sveřepostí maniaka přemáhám pocity přežraného návštěvníka cukrárny na náměstí, hledat záblesk slunečního svitu v husté nízké oblačnosti.

„Strong“ zpočátku nevypadá jako bomba sezóny, spíš úplně naopak. Vypadá úplně obyčejně a všedně, jako kvantum alb, které každoročně power metalová scéna vychrlí. S tím bych mohl skončit, ale „Strong“ se vybarvilo do zprvu ani netušených kontur a bohapustě bych kecal, kdybych ho sepsul jako podprůměrnou patlaninu s cílem uplatnit lacinou hru na efekt. Tohle „Strong“ rozhodně není. Na efekt se nehraje, což mi začalo být sympatické natolik, že jsem vydržel o dva poslechy nad plán. To každopádně stačilo na to, abych zvládl zachytit dostatek orientačních bodů a odlišil skladby od sebe. Orchestrace a syntezátorová sekce neválcují kytary, toť první kardinální bod. Bod druhý – nevtíravé melodie ve spojení s civilním Anettiným stylem zpěvu dokáží solidně čarovat s emocemi bez ohledu na druh skladby. Drama, melancholie, potemnělé nálady – „Strong“, ač se zpočátku může zdát emočně placaté a značně plastové, jich obsahuje nemalé množství ve velmi vyrovnaném poměru, akorát že se nevystavují jako ve výkladu na hlavní třídě. Přitom má s přehledem na to, aby těm nejblyštivějším hitům výlohy pořádně znepříjemnilo existenci, protože tichá voda břehy mele.

Medyed

facebook.com/anetteolzonofficial

instagram.com/anetteolzon_official/