Recenze: ANDY SUSEMIHL – Burning Man /2020/ vlastní náklad

Jméno tohoto německého kytaristy Vám pravděpodobně nebude mnoho říkat. Více v obraze budete, když Vám prozradím, že tento chlapík kryl záda strejdovi Udovi na jeho sólovkách „Faceless World“ a Mean Machine“, v současné době nezpochybnitelných klasických položkách jeho diskografie. Mimo toto angažmá jsme si ho mohli všimnout v řadách SINNER nebo BANGALORE CHOIR. Andy se na „Burning Man“ vydává cestou, která s U.D.O. má minimum společných průniků. EP je jen a pouze klasické rockové album, ctící rockové tradice se silným americkým nádechem. A když myslím americkým, neznamená to onen nablýskaný stadionový rock, metráky make-upu, cirkusové účesy a ujeté kostýmy. Andy sice americky zní (a ne stále a v jedné linii), ovšem nenuceně a přitažlivě, s odkazem spíše na poctivý hard rockový základ, případně AOR, jak se emericky rovněž říká.

„Burning Man“ je svým způsobem rocková oddechovka a pohodovka, co se nikam necpe. Nepotřebuje se vystavovat na odiv, nemá to zapotřebí. Můj první pocit, kdy mi toto EP vplulo do uší, by se dal přirovnat k setkání se starými kámoši po náročném pracovním týdnu, kdy se s..lo vše, co mohlo. Lusknutím prstů je všechen ten vztek a frustrace pryč, neřešíte nesmysly a necháte se unášet spontánní energií a ani na chvíli Vás nenapadne, že jste tohle už v mnoha podobách tisíckrát slyšeli a zcela určitě tisíckrát uslyšíte. Od „Burning Man“ nelze očekávat nějaké hledání nových obzorů ani úprk za avantgardou – zde se hraje na klasický způsob, EP je nasáknuté a kompletně prostoupené hard rockovým feelingem a elegancí. Díky kompoziční volnosti je „Burning Man“ velmi zajímavou záležitostí pro celkem široké publikum. Klasičtí rockeři ho slupnou jak malinu, metalovému publiku, majícímu v paměti Andyho angažmá u U.D.O. „Burning Man“ problémy činit nebude a nakonec – pokročilejší popaře má ambice oslovit baladičtější a zároveň nepodbízivou polohou.

„Across The Pond“ nemá daleko k takovým MAGNUM nebo FOREIGNER. Vzdušné a lehoučké aranžmá s výraznou melodií kouzlí věci zajímavé. Hravá, nápaditá kytara společně se silným refrénem vytváří silný zážitek. Pranic na tom nemění, že je skladba pojata odlehčenějším způsobem, o to více vyniká působivá atmosféra. Andyho civilní, ale přesto dostatečně energický rockový projev je velice sympatický a přitažlivý, což platí i pro zbytek skladeb. Titulní „Burning Man“ už si to sviští o poznání svižněji, kytaru radost poslouchat, je vysloveně vymazlená. Jednoduchá stavba stylem „sloka-refrén“, příjemná melodie – a spousta prostoru, aby Andy na poměrně ometené časové ploše v plné míře ukázal, jaký je zdatný instrumentalista a schopný skladatel. „Crazy“ koketuje s baladickou polohou bez přílišných nasládlých tendencí. Takto se mi to převelice líbí, a když dojde na sólo, nemá to chybu – dotažená a emočně vygradovaná skladba, které sluší taková ta obyčejná a přirozená elegance. „Once More For The Road“ pokračuje v lehčí pomalé formě – no snad se nebudu až do konce potýkat s baladami – i když zde máme baladu bez patosu, pyšnící se citlivým melodickým obsahem a skvělou atmosférou, prostě žádný problém. „People Get Ready“ – a je to tady…další cajdák, i když náladou opět jiný, zde je to balada jako dle metodiky se silným nápadem a instrumentálně skvěle podaná, žádný přeslazený turecký med. „Remedy“ konečně přikládá pod kotel – už jsem chtěl propadat baladické letargii. Skvělá rockovka, dunící jako AEROSMITH, když v jejich žilách kromě krve kolovalo i cosi cizorodého. Závěrečná instrumentálka „The Beauty And The Mihl“ se chlubí téměř jazzrockovým vyzněním, na povrch v plné míře vyvěrá Andyho cit pro skladbu jako takovou. Zapomeňte na stylové mantinely a pozorněji se zaposlouchejte. Tenhle závěr je velmi záživný a na každý pád láká k opětovnému poslechu.

Medyed

andysusemihl.com
facebook.com/andysusemihl.band/