Recenze: ANDY SUSEMIHL -Alienation /2021/ SM Noise Records

Po EP, o kterém jste se mohli dočíst u nás před nedávnem, je tu plnometrážní album kytarového mága, který si vysloužil muzikantské ostruhy u Uda Dirkschneidera na albu „Faceless World“, tedy přesněji formulováno zde jsem jej prvně zaznamenal. Rocková elegance a uvolněnost, typická pro minulé EP, zůstává v plném objemu zachována i na „Alienation“. Andi je krom kytary i zkušeným studiovým čarodějem a jeho letité zkušenosti jsou zkrátka znát. Složení doprovodného bandu na tomto (v pořadí již sedmém) albu je vpravdě hvězdné a není to jen tak, že by jistý Susemihl zavolal muzikantům, které chce mít na desce, jako že „hele vole, chci abys mi hrál na albu“, tak to opravdu nefunguje. Basa rovná se Peter Baltes (ACCEPT) a o bicí se podělili Francesco Jovino (U.D.O, PRIMAL FEAR, SINNER) a Andre Labelle (Vinnie Vincent, Richie Kotzen). Sestava je to špičková, předpoklady pro skvělý obsah rovněž, takže dochází na kardinální otázku – jak si to s albem sečteno podtrženo ve finále stojí?

Ani sebehvězdnější spoluhráči by Andymu nepomohli, pokud by nedal dohromady dostatečný objem silných nápadů, které by posléze nepřetavil do neméně silných skladeb. Kdo jste aspoň jednou nohou zakopli o předchozí EP víte, kvůli čemu si teď plácám vnitřnosti. Andiho uvolněný a stylově nejednoznačný styl, vězící kořeny v tom nejlepším, co rocková scéna nabídla světu v celé své šíři, excelentní instrumentální úroveň na tloušťku pauzovacího papíru vybalancovaná podmanivou atmosférou v žádném případě není zavzdušněn a netrpí invenční bídou. Nápadů má Andi stále dost a při jeho skladbách se ani na vteřinu nenudím. Magická volná forma starého hard rocku se do muzeálních expozic rozhodně nechystá, báječně se kámoší se současnými zvukovými možnostmi a i když to samozřejmě zní drobet jinak a jsme o skoro padesát let jinde, nevelebím tady žádnou fosilii. „Alienation“ disponuje solidní barevnou paletou žánrového spektra, od drsnějších poloh přes  tzv. AOR (jedna z nejšílenějších škatulek, kterou člověk kdy v pomatení smyslů vymyslel) po nádech lehké rockové alternativy a jazzrocku a kultivovaného popu. Vše v kupě spontánně jiskří, sametové melodie doslova hladí na duši až bych zapomněl, cože za sonický masakr jsem měl de facto před chvílí v uších. Teď se tady rozplývám nad doslova akademickou záležitostí, kultivovaným rockem z málem opačného okraje rockové scény. Opouštím úvahy, že musím být nutně totální magor s náběhem na rozpad osobnosti, a vracím se k této vysoké rockové gastronomii. Vzhledem k brilantnímu obsahu, který si nedělá hlavu, jestli se písně jednou blíží k hard rocku, potom k popu nebo k blues nebo si čichli jazzových melodických linek, se „Alienation“ netváří jako snob, který do své blízkosti pouští pouze ty, kteří se tváří stejně nadutě a rádoby na úrovni. Album i přes svou vytříbenou fajnovost si udržuje sympatickou obyčejnost a civilní eleganci, kdy se jedná v zásadě o nikterak komplikovaný písničkový rock. Ovšem zde je samotní jádro ani ne problému, ale spíše základ až téměř geniality – písničkový charakter alba je zachován beze zbytku, ale je to natolik skvěle zahráno a s takovým objemem citu a emocí, že to prostě odzbrojí i militantního dechovkáře.

Medyed

andysusemihl.com/

facebook.com/andysusemihl.band/