Recenze: AMORPHIS - Halo /2022/ Atomic Fire Records
Kdybyste na mě 
ve tři ráno vybafli otázku, jaké kapely bych vyjmenoval jako takový svůj úzký kruh s limitem deseti jmen, v polospánku a se zalepenýma očima bych určitě nevynechal AMORPHIS. Kapela, která třicet let jede po vlastních kolejích a myslím tím i hrubé death metalové počátky. Již v rané fázi existence AMORPHIS vykazovali jasné známky vlastní hudební mluvy, díky níž si je prostě nespletete. Můžete namítat, že AMORPHIS mají své stylotvorné a v mnohém ohledu převratné období už dávno za sebou a dnes žijí z podstaty. Ano, poslední čtyři, dost možná pět alb se toho u nich příliš převratného neudálo a AMORPHIS vykazují spíše setrvalý stav, ze kterého výrazně nevybočují. Tato řekněme jejich komfortní zóna jim však skýtá stále dostatečně široký manévrovací prostor na to, aby stále dokázali strhnout posluchače do jejich vnitřního světa.
AMORPHIS jsou v podstatě žánrem sami pro sebe, od hard rocku po death metal lze u nich vystopovat stopy nejen těchto subžánrů v unikátním propojení včetně regionálních vlivů evropského severu, ty se daly nalézt už na druhé, mimochodem excelentní desce „The Karelian Insthmus“, a to podotýkám v době, kdy byli AMORPHIS sotva odrostlými študenty (stejně jako já, s ještě stále čerstvým maturitním vysvědčením v prackách). Kreativita AMORPHIS byla od samého počátku nepřehlédnutelná a její exploze v podobě „Tales From The Thousands Lakes“ a „Elegy“ už klepala na dveře. „Halo“ je přirozeným výsledkem bezmála tři dekády trvajícího vývoje kapely, byť již dávno nemá tu prudkou dynamiku, jako kdysi. S „Tuonela“ se projev AMORPHIS jaksi „usadil“ do poměrně pevného rámce s ustáleným poměrem rockových a metalových prvků, které si s elegancí kapele vlastní žijí ve vzájemně prospěšném soužití. Řekl jsem „setrvalý stav“…tím ale v žádném případě nemíním setrvačnost s pohonem vzduchu v zádech. Každé album bez výjimky, včetně „Am Universum“, které jsem ne že odignoroval ale mám k němu z celé diskografie nejméně srdečný vztah, obsahuje řadu silných ba i skvělých momentů. AMORPHIS si samozřejmě také vybrali slabší chvilky, ale nelze o nich prohlásit, že by kdy vydali vyloženě slabé album. Někomu sice nemusela úplně šmakovat více rocková tvář kapely právě v období „Tuonela“ a „Am Universum“, ovšem o tvůrčím vyhoření nemůže být řeč. „Eclipse“ pro mě pak znamená definitivní návrat drsnějšího výraziva do slovníku AMORPHIS a kromě toho nastavení poměru oné vyvážené nádhery mezi rockem a metalem. Na téhle vlně se kapele daří držet dosud, patnáct let prakticky nezměnila přístup, což je v tomhle případě jedině dobře. Jako alba předchozí, i „Halo“ je interesantní a vzrušující kombinace rocku s metalem včetně mých milovaných hammondek. Zprvu se mi přece jen zdálo, že drobet ubylo nápaditosti a některé motivy si odbyly premiéru na některém s předchozích alb, ovšem jakmile se album „usadí“, zažívám naprosto stejné pocity jako před pár lety, když jsem se rochnil jak vepřík v bahýnku při poslechu „Queen Of Time“ nebo „Under The Red Cloud“ včetně „Circle“. AMORPHIS mají obdivuhodný cit pro melodiku a atmosféru, v tomto si udržují vysoký standard již mraky let. „Halo“, pokud si dovolím srovnávat, bez potíží vyrovnává kvalitativní laťku stanovenou zbytkem diskografie a ač v podstatě album výrazně nevybočující z vytýčené linie, posouvá v hloubce obsahu skladeb kapelu zase o kousek kupředu.
Medyed
Komentáře