Recenze: ALICE COOPER – Road /2023/ earMUSIC

29? Ano, tohle pořadové číslo nese album „Road“ nezdolného ALICE COOPERa. Být v jeho letech v takové formě (což není vůbec jisté, že tomu v mém případě tak bude), pískám si do kroku a plánuji na podzim svého života veliké věci. „Road“ je totiž všechno ostatní, jen ne album do počtu pro ukrácení dlouhé chvíle rockového důchodce. Je hodno nemalého respektu, že se ALICE vytáhl s deskou, která snese smělé srovnání s tím, co mu udělalo jméno za celou jeho (více než padesátiletou) kariéru. Jasně, těžko už můžeme čekat, že principál ALICE přijde s totálně přelomovou nahrávkou a asi to nikdo ani nepředpokládá. Troufalé je samo o sobě mé rozhodnutí do toho decentně kecat, v době vydání „Welcome To My Nightmare“ jsem ještě ani nebyl na světě. Do cirkusu s názvem ALICE COOPER jsem naskočil roku 1988, kdy ALICE reflektoval metalové výrazivo osmdesátých let a bylo vymalováno. Vášeň pro mistra Coopera trvá do dnešních dnů, slupl jsem bez problémů moderní, industriálně chladné období zpřed dvaceti let a stejně tak následný návrat k rockové klasice.

„Road“ je pojetím klasika nejklasičtější, jede v těch samých kolejích, které byly znovu položeny počínaje albem „The Eyes Of Alice Cooper“. Můžeme vířit vášně kolem otázky, že už je to stále ta samá písnička, která si svou hvězdnou chvilku vybrala v polovině sedmdesátých let a dneska je to pouze záležitost pro pamětníky a staromilce. Svým způsobem je to možná pravda, ale jen do té chvíle, než si tuhle desku poslechnete celou. „Road“ má pořádnou šťávu a odpich, samozřejmostí je důvěrně známá osobitá atmosféra, takže pokud máte Coopera alespoň trochu „najetého“, ocitáte se v domácím prostředí. Rozjezd je parádní, úvodní dvě packy „I´m Alice“ a „Welcome To The Show“ jsou údery přímo na solar. „All Over The World“, doplněná žesťovou sekcí a sporadickým prskáním hammondek, pokračuje v elegantní jízdě beze ztráty „kytičky“, koncertní sestava kapely byla stejná i ve studiu a stoprocentní sehrání je krásně slyšet, šlape to parádně. Zatěžkaná „Dead Don´t Dance“ přitvrzuje a duní, až začínají poskakovat hrnky v kredenci. „Road“ se nenuceně zpětně ohlíží hned do několika období a tahle šleha čerpá z toho drsnějšího a já rozhodně nemám důvod nadávat, zvláště když se krotitel a krotitelka šesti strun pustí do skvělého sólového souboje (Nita Strauss, jediná baba v sestavě rozhodně umí, ale to není žádná novinka). Absolutní hitovka „Go Away“ nemá kazu, naprostá rocková klasika plná energie prostě nemůže nechat staré ani mladé rockery nechat v klidu. A dáme si to řádně na syrovo – „White Line Frankenstein“, mít uhlazené aranže, klidně by se mohla vyjímat na jedné desek z přelomu osmé a deváté dekády. V syrové formě má ale v sobě tu potřebnost drzost a divokost, rozhodně bych na tom nic neměnil. Tradiční „rokec“ „Big Boots“ srší a prská energii na všechny strany, což lze vztáhnout i na následující „Rules Of The Road“. Prastaré noty myši rozhodně jen tak nesežerou a když se k nim přistupuje s patřičným citem a fortelem, nemůže to dopadnout špatně. „The Big Goodbye“ už je o poznání větší hukot, hutný a hlasitý ústřední riff válcuje vše kolem sebe a dává vzpomenout na dobu hlasitých bicích a objemných kštic, stačí si představit dobovou produkci a je to tam. Za další pecku bez přehánění pasuji „Road Rats Forever“. Volnější forma jí skvěle sedne, je nacpaná nápady a energií až po okraj. Velmi příjemný je krom všeho lehký muzikálový feeling v refrénu, prostě čirá posluchačská radost. No hezký, už blížíme k závěru a že bych zakopl o nějakou nedomrlou věc, to se prostě neděje. Příjemná a procítěná balada „Baby Please Don´t Go“ rozhodně ji nejde šoupnout mezi slabší kousky. A míříme do finále – „100 More Miles“ je závěr z těch temných a zneklidňujících. Pecka nehorázná, další z vrcholů desky. Ale konec to ještě není, úplně poslední je „Magic Bus“, kus původně od THE WHO. Předělávka se rozhodně povedla, stejně jako komplet celé album.

Na tuhle „cestu“ se vydám ještě několikrát a je zde velká pravděpodobnost, že se na ní budu nadále vracet. Co na tom, že po téhle cestě budu znát každý pařez a tahle nablýskaná kára už něco pamatuje a z nuly na sto jí to trvá trochu déle, než když byla po záběhu motoru. Zážitek je to pořád skvělý.

Medyed

alicecooper.com/

facebook.com/AliceCooper/

instagram.com/alicecooper/