Recenze: ALIA TEMPORA – Prismatica /2023/ Smile Music Records
Když kapela avizovala, že
se její výraz posune směrem k synthpopu, byl jsem si téměř jistý, že tohle už bude něco, co mě nedokáže oslovit, natož abych o tom něco psal. Jsem ale tvor zvídavý, a to i za cenu, že mi získaná zkušenost nezpůsobí zrovna příjemné pocity. Nic pro mě příjemného a povznášejícího jsem předem očekával, nic nepříjemného se ale na mě z desky nevrhlo. Prská to a bzuká jako samoherka na diskotéce, to každopádně, ale dohromady s melodickým metalem to překvapivě jde. A pak se v tom vyznejte…
Čekal jsem popravdě dusavou a povrchní hrůzu, pod kterou se propadl tenký led experimentu. Koketérie metalu s popem, co s popem – s diskem, mi neříká zhola nic a nejsem zrovna ten, který by to dokázal ocenit. Ale asi se hnuly Krkonoše a na Šumavě opadaly šišky ze smrků, jinak si to nedovedu vysvětlit. „Prismatica“ má slušivou fazónu, solidní a osobitý ksichtík a nápaditou výstavbu skladeb, moderní produkci. To je na míle daleko od úvodního očekávání. Z kapely se od předchozího alba stal poměrně výrazný originál moderního střihu, stojící na pomezí symfo power metalu a seriózního pop-rockového kumštu řekněme v duchu takových WITHIN TEMTPATION. Pokud úplně odfiltruji elektronická bzukátka a přivřu oko nad občasnými disco rytmy, slyším dospělou kapelu, která si nechala poradit od zkušeného producenta, kam by se muzika dala posunout a jak na to nebýt jednou nenápadnou kapelou z několika tisíc. Samozřejmě souhlasím s tvrzením, že necitlivý producent může to které album poslat poměrně jednoduše do kytek, v případě „Prismaticy“ se to ale nestalo.
Skladby se přes můj počáteční pocit bezútěšné sterility rozvinuly do posluchačsky zajímavé pestrosti. Dochází na kontrast mezi sametovým Markétiným vokálem a hrubým mužským vokálem, zvuk kytar se podle charakteru skladby pouští do drsnějších a moderních poloh. Výsledný mix stylů drží skvěle pohromadě a obsahuje řadu vyloženě vynikajících momentů. Po slibném rozjezdu „Superhero Mind“ přichází jasný doklad skladatelské formy kapely. „Fake It Till You Make It“ jako první přetavuje základní koncept spojení power metalu s taneční muzikou do naprosto organické podoby. Sharon & spol jsem nezmínil náhodou, ve směrování ALIA TEMPORA tak trochu spatřuji inspiraci nizozemskou veličinou, přitom se každá z kapel ubírá odlišnou cestou. Titulní „Prismatica“ se může chlubit podmanivou ústřední melodií, souladem napětí a příjemné poslechovosti. „The Queen And The Knight“ je (dřevorubecky vyjádřeno) v podstatě melodický a přímočarý power metal s diskem po čelním nárazu, jenomže…příchází skoro až metalcorová paráž, která atmosféru skladby otáčí o sto osmdesát stupňů. Tahle veletoč skladbu netříští, popravdě jsem očekával kulišárnu, která by skladbu ozvláštnila a stalo se. „Don't Give A Fox“ mě šíleným způsobem iritovala, laciný dojem se rozplynul až s momentem, kdy jsem album začal poslouchat ve sluchátkách. Jedná se spolu s následující „Copycat“ o nejtanečnější položky na albu a pokud nepoberete drobné zajímavosti, které tyhle dvě věci posouvají podstatně výš, fungují tak nějak vyrobeně. Jiný případ jsou „Higher Ground“ a „Pillow Fortress“, skvělý songwtriting (tedy ne, že by první polovina desky byla špatně napsána a nárůst vnitřního pnutí včetně silného emotivního obsahu mají tendenci hnát adrenalin do zajímavých čísel.
Nechval dne před večerem, praví staré úsloví. Stejně tak to platí i o tomto albu. Ani zdaleka nejsem ta správná cílová skupina, která by šla zrovna z tohohle typu desek do kolen a s největší pravděpodobností se nestanu jejím příslušníkem ani v nejbližší budoucnosti. Jedno ale musím sebekriticky přiznat – nedovedl jsem si představit, že napíšu pozitivní recenzi na něco, co zní málem jako BABYMETAL. Někdy i sukovice spustí…
Medyed
facebook.com/AliaTemporaOfficial/
Komentáře