Recenze: ADLIGA - Vobrazy /2021/ vlastní vydání
Netrvalo to ani
moc dlouho, debutové EP běloruských náladotvůrců ani nestačilo pořádně vychladnout a máme tu první plnohodnotné album. ADLIGA se již na EP prezentovali jako velmi zajímavá kapela, která uchopila lehčí formu melancholického doom metalu značně po svém. Nastavený směr pokračuje, kde „Kali Paciače Nieba“ skončilo, rockové prvky přirozeně propojené s doom metalovým základem dostávají na rozměrnější časové ploše dotaženější a o kousek působivější podobu.
Z některých kdysi doom metalových kapel se staly jakési zpopovatělé a přeslazené marmelády, jiným „změknutí“ vcelku prospělo a vyrostly do elegance a krásy (což je velmi subjektivní záležitost a možné téma sporu). ADLIGA toto dilema řešit nemusí, ten rockový feeling tam mají od začátku a umí s ním citlivě a zajímavě zacházet. „Vobrazy“ rozhodně nezní tuctově, nemusíme řešit hitovost ani líbivost, stačí se naladit na sugestivní atmosféru, kterou jsou „Vobrazy“ naplněné po okraj (spíše rám, pokud to tedy znamená to samé, co v češtině). Není to sice nic úplně veselého, ale to snad ani nikdo u kapely tohoto směřování nečeká. Melancholie, chmurné nálady, silně emotivní pasáže - toť výrazivo vlastní ADLIGA, zvukové pojetí alba k atmosféře výborně sedí. Zvuk koketně mrká očkem po post-rockových směrech, kytary jsou poměrně odlehčené, dokáží se však ve vhodný moment odvázat a pořádně prostor zahustit, až by jeden měl dojem, že se mu do rukou dostalo nějaké stoner album. Sympatickým rovněž budiž shledáno, že se ADLIGA necpe silou do angličtiny, mateřský jazyk do muziky skvěle pasuje a není pražádný důvod to měnit.
U zvuku se ještě na chvíli zastavím a trochu sjedu z tematických kolejí - post-rockový zvuk mi drahnou dobu příliš nešmakoval, připadal mi jako takové kříšení dávných časů přes současnou techniku. Jakmile však post-rock potkal metal, lezlo z toho něco, čemu jsem postupně přišel na chuť a dokonce, když mě to popadlo, jsem tenhle stylový hybrid začal cíleně vyhledávat. Paradoxně mi k tomu nedopomohli jen giganti MASTODON, ale i dvě vcelku neznámé kapely - QUIETUS a MONTECHARGE…konec odbočky.
„Vobrazy“ až na několik momentů neobsahují příliš svižných pasáží, albu dominuje melancholický opar, který skladbám dovoluje se více nadechnout, aby roztáhly křídla a uvolnily emoce do prostoru. Co skladba, to poměrně odlišné prostředí a odlišný poměr deprese, melancholie a emotivních poloh. Vhodně zvolená frekvence střídání hrubého a zpěvného ženského vokálu podle charakteru skladby nebo její části už jenom dotváří celkovou náladu té které skladby. Žádná bombastická aranže ani uměle vyčištěná plastová produkce. Jen a pouze muzika s obsahem, plná mnoha odstínů bledých a temných barev, které zajišťují přitažlivou pestrost a poutavý příběh, vyprávěný k méně veselým stránkám existence.
Tahle procházka potemnělou ulicí má dostatek vnitřní síly rychle si ochočit posluchače, aby vydržel „Vobrazy“ soustředěně poslouchat až do posledního taktu. Vždy, když se už zdá, že melancholie začíná album tlačit do jedné chmurné roviny, vždy dojde na překvapivý moment, udržující posluchače v napětí. Čekat na tyhle překvápka se vyplatí, jsou obsaženy v každé skladbě, chytře vsazené do linie a nálady příslušného songu. „Vobrazy“ jsou civilní, zdánlivě všední a obyčejné album, vycházející z rockové tradice, která se po cestě potkala s psychedelií konce šedesátých let a doom metalem…seděli, jedli, pili, dobrou vůli spolu měli, a výsledek všedně pouze vypadá, ale rozhodně všední není.
Medyed
Komentáře