Recenze: ADLIGA – EP Калі пацячэ неба /2020/ Sliptrick Records
Doom metal získává u nás na webu postupnými krůčky své pevné místo. Dalš
ím albem, kterým se hodlám zabývat, je debutové EP běloruských ADLIGA. Doom metal v jejich podání není tak beznadějně chmurný a depresivně černý, jak tomu bylo v mých předchozích zastavení u tohoto stylu, ADLIGA na to jdou z druhé strany lesa, jejich styl je vzdušnější a lehčí, což neznamená oproštění se od metalového výrazu. Dívčí vokál v mateřském jazyce a osobité postupy hned na začátku naznačují, že v případě „Kali Paciače Nieba“ bude co poslouchat a spát se mi chtít nebude. Ovšem nepředbíhejme, na závěry je ještě hoodně brzy.
Promo materiál styl ADLIGA označuje jako post-doom (s těmi -post styly se nějak roztrhl pytel, už zbývá možná akorát post-dechovka, post-country a post-klezmer….jo na prdelky srandičky mě užije), ale stylová škatulata nechme alespoň zčásti stranou. ADLIGA v každém ohledu nejsou doom metal podle tabulek. Ke slovu přichází psychedelické momenty, rockový feeling, folklórní prvky, inspirace běloruskou literaturou a kulturou obecně. Tahle vcelku velmi pestrá směsice stále neztrácí metalový esprit a drží pevně pohromadě. Na krátké ploše EP se kapele podařilo vyčarovat poutavé dramatické představení, které se velmi příjemně poslouchá. Spojení doom metalu a lehčích rockových postupů rozehrává podmanivé vibrace, které jsem už dlouho neznamenal. Naposledy jsem se jimi tuším opájel na „Nighttime Birds“ holandských THE GATHERING. Zde, i když ADLIGA nelze považovat za přímé následovníky, ty podprahové emoce fungují podobně, byť si našly jiné cesty, jak zapůsobit.
První skladba „Vandroŭnik“ ctí doom metalová pravidla, přesněji jeho vzdušnější tvář, dramaticko-melancholická nálada má sympatickou sílu, dívčí vokál podporuje hrubý mužský, což přes dvacet let není žádná avantagarda, ale působí to stále. Střídání klidné a silovější polohy vytváří poměrně originální atmosféru, završenou originální melodickou linkou. „Nakanavanne“ plní úlohu melancholické předělu, jedna skladba jako by se vlévala do té další. S „Kali Paciače Nieba“ vystupuje do popředí výraznější melancholická rovina, čarující s náladou ve více zajímavých odstínech. Silné melodie skladbu táhnou překvapivě vysoko, jsem příjemně potěšen, instrumentální a emotivní sladěností, skladba hladce propluje do konce s nádhernou elegancí, až se pozvolna rozplyne do melancholického předělu „Buravesnik“ je dalším zadumaným přechodem do závěrečné „Boj“. Atmosféra poněkud houstne, opět velmi zajímavá a nápaditá melodie skladbu posouvá do naléhavější a intenzivnější polohy. Vokál se dere do emotivnějších oblastí a „Boj“ se stává svou náladou poněkud odlišnější skladbou, jako závěr to nemá výrazných slabin.
V podstatě tři skladby se dvěma předěly, na množství to není nijak hodně. Obsahem toho ovšem málo není. V porovnání s mým počátečním rozpoložením, kdy jsem očekával maximálně mírný nadprůměr s ambicí upoutat pozornost a mít na čem do budoucna stavět, beze zbytku se naplnilo to druhé. První předpoklad nevyšel…“Kali Paciače Nieba“ rozhodně není mírný nadprůměr, ADLIGA se na debutovém EP prezentuje jako hotová kapela, která umí zručně pracovat s melodiemi a strukturou skladeb včetně jejich silného emočního obsahu. Tohle určitě není platný pokus jen kvůli fajfce „splněno“, je toho dost co poslouchat a je to minimálně postup se vztyčenou hlavou do dalšího kola.
Medyed
Komentáře