Recenze: ACCEPT – Too Mean to Die /2021/ Nuclear Blast
Živě si pamatuji, jak se mnou zacloumala návratová deska „Blood Of The Natio
ns“, a to se mi ksicht kroutil v duchu, že bez Uda to bude podobné, jako když v prackách svíral mikrofon David Reece (s odstupem moha let jsem „Face The Heat“ vzal na milost, album to nebylo zas tak špatné a éra Udo má rovněž svůj dvoukřídlý hmyz, tj. mouchy). A hle, s Mikem byli ACCEPT jako polití živou vodou a moje přízemnost se tetelila blahem nad parádně silným albem. Udo byl rovněž ve formě, takže co víc si mohl metalový magor přát. Jedenáct let je v čudu a situace se nehledě na detaily prakticky nezměnila. Pátá deska v pořadí od návratu je tu a mě to prostě nedá o „Too Mean To Die“ utrousit něco písemného výhřezu.
Čekal jsem to, stalo se bez výjimky i v souvislosti se předchozími alby, takže hlavně předčasně nepodléhat dětinským pocitům. Úvodní pocity jsou smíšené, očekáváte okamžitou drtivou ránu mezi oči a s tím spojený extatický stav. Ten však s takovou rychlostí nepřichází, takže vyčkávám a počítám s pozvolnějším nástupem a silnějším účinkem nového matroše v pozdější fázi. Psát recenze na základě prvního dojmu je tanec na velmi tenké hraně, který se mi zpočátku několikrát pořádně vymstil, a již vyřčené se těžko bere zpět, a nezáleží na tom, koho se to zrovna týká. Takže trpělivost a nenechávám cloumat prchlivost svým majestátem, buď se to vyloupne do krásy nebo taky ne.
A pak že to nepůjde…a netrvá to ani moc dlouho a „Too Mean To Die“ začíná působit. Možná se nejedná o vyloženě hitové album, ale ani to stoprocentně neplatí, akorát ACCEPT sebe nevystavují tolik na odiv. O to více je album kvalitativně vyrovnané, nedochází k výrazným výkyvům mezi jednotlivými skladbami a celkově působí „Too Mean To Die“ velmi kompaktním a soudržným dojmem. Bylo by bláhové se domnívat, že s tímto albem nastane inovativní etapa v tvorbě kapely a dočkáme se převratných postupů, dříve neslyšených, to snad nikdo, kdo zná základní počty, to ani nemůže předpokládat. Na svůj styl mají ACCEPT generační patent a je pouze otázkou, jak výrazné skladby a silné nápady budou tvořit to které album. Vedle pilotního singlu „The Undertaker“ se dočkáme i svižnějších kousků dle typického rukopisu Wolfa Hofmanna (dnes už jediného pamětníka zlatého a stylotvorného věku kapely), jmenovitě titulní „Too Mean To Die“, „No One Master“ a „Not My Problem“ (u mě mezi novými rychlovkami aktuálně vede) tahle tvář ACCEPT mi šmakuje stále, a to již od srážky s „Fast As A Shark“ a „TV War“. Výkladní skříní ACCEPT byly neodmyslitelně střednětempé vály, krom první na začátku zmíněné bych zmínil „Sucks To Be You“, sršící energií a aspirující v uvozovkách na „Hit“. Dochází i variace na klasickou hudbu, viz pasáž v „Symphony Of Pain“ a závan „Novosvětské“ v závěrečné instrumentálce „Samson And Delilah“.
Obloukem se znovu vracím k úvodní části, ten úvodní pocit prázdnoty se naštěstí odebral do kopru, „Too Mean To Die“ není taková hrůza, jak jsem měl příležitost se v několika případech dočíst. Nadšeným nekritickým výkřikům se vyhnu taktéž. „Too Mean To Die“, ač se drží všeho již prověřeného a vyzkoušeného, netrpí dýchavičností a už vůbec ne upachtěností, kdy zůstává pouze nacvičená rutina. Album prosviští skrz sluchové orgány s lehkostí mezikontinentální střely a než se nadějete, je na řadě poslední skladba. „Too Mean To Die“ je solidní album, které mě osobně nezklamalo a nejbližší čas ukáže, jestli jej nepovýším ještě výše, páč ještě stále příliš voní novotou.
Medyed
Komentáře