Recenze: Abigorum - Vergessene Stille (2021) Satanath Records

Kdo jste četli můj výplod k předchozímu albu ABIGORUM a někteří jej i možná vyposlechli, budete vědět, co jsou rusko / němečtí ABIGORUM zač. Chorobná, k posluchači zpočátku nepříliš vstřícná a hrubá symbióza black a doom metalu, kterou uvedli v život Alexej (šéf Satanath Records )  a Tino "Fluch" Thiele (TROND, Feuermann, Metamorph, Phreneticum, Wulfgar a další), vyvrhla dalšího zplozence pekel. Sám netuším, zdali je to tím, že mám za sebou martyrium proniknutí pod kůži minulému albu „Exaltatus Mechanism“ a pochopil jej, nebo přece jen došlo k jisté změně výrazu směrem k snadnější uchopitelnosti skladeb. Tak nebo tak, ABIGORUM mi nějak snadněji lezou do uší.

Ne, žádný strach, ABIGORUM nejsou písničkovou kapelou a pevně doufám, že nikdy v budoucnu nebudou. Pouze na mě s aktuálním albem působí méně uzavření do sebe, pro posluchače to už není taková krvepotná dřina přijít jim na chuť. Již to není ta neproniknutelná černota beznaděje a nejspodnější patro očistce, zapomeňte však na to, že to bude nějaká zívačka pro frekventanty základního kurzu, aby se hoši trochu protáhli – ABIGORUM  jsou stále cokoliv jiného, jen ne poslechově jednoduchým projektem. Nic na tom nemění ani zřetelnější struktura skladeb a lehký ústup od sžíravého depresivního minimalismu, který to všechno srovnal se zemí na „Exaltatus Mechanism“. „Vergessene Stille“ tak říkajíc mírně upravilo technologii, jak se dostat k pozůstatkům života, kterým se podařilo před předchozí zbraní ukrýt. „Vergessene Stille“ je větším dílem vyvrženec pekla, než temný a pochmurný přízrak všeobjímající zkázy, úspornější mluvou to je víc black než doom metal, vybavený sugestivní depresivní atmosférou, zděděnou po starším sourozenci. Pestřejší obsah „Vergessene Stille“ rozhodně prospívá, stejně tak jako variabilnější tempo skladeb, nezůstává jen u konstantního pohřebního, ultrapomalého tempa. V případě ABIGORUM to je zrychlení o přidání dvou turbodmychadel, i když se stále nikdo nikam nežene, skladby se pozvolna odvalují, maximálně se dostanou do pomalého středního rytmu. Rázem se k beznaději bez konce přidává pach spáleniny a sirných plynů, ABIGORUM s touhle deskou získávají výrazně zlomyslný rozměr – zdali tomu bylo podobně u starších nahrávek, to teď nedokážu posoudit, do tohoto temného proudu jsem naskočil teprve nedávno bez předchozího povědomí.

Pro mou osobu je aktuální podoba ABIGORUM daleko bližší, stále se drží konceptu kapely jako obtížně uchopitelného přízraku, který do své blízkosti nepustí jen tak někoho a zároveň se posouvá velmi zajímavým způsobem. Při vší úctě a respektu k jedinečné neuchopitelnosti „Exaltatus Mechanism", „Vergessene Stille“ souzní s mou osobní frekvencí podstatně silněji.

Medyed

facebook.com/abigorum/

abigorum.bandcamp.com/