Recenze: A´PRIORI – House Of Cards /2022/ vlastní vydání
Britové A´PRIORI
vzhledem ke svému místu pobytu by měli mít na hard rock patent. Mám pro kapely tohoto druhu slabost, jedná se o styl, který mě uhranul ve třinácti letech, kdy mí vrstevníci ujížděli na totalitním disku a případně západním popu. Roli třídního exota jsem bral s klidem snajpra v první linii, užíval jsem si pocit vlastní výjimečnosti a imaginárního elitářství a bylo mi velmi příjemně. Každé takové album mi mé pozdní dětství připomene a opět se cítím příjemně.
Možná se mnou řada z vás nebude tak docela souhlasit, ale A´PRIORI totiž vyvolávají i další, odlišnější vibrace směrem k letem devadesátým, kdy grunge otočil scénu naruby. Grunge kapely, minimálně ty nejvýznamnější, byly v podstatě každá o něčem jiném a když si vzpomenu na své tehdejší pocity, tak konkrétně trojice PEARL JAM, SOUNDGARDEN a STONE TEMPLE PILOTS měla natolik evidentní kořeny v hard rocku, že v kontrastu se svými kámoši z mokré čtvrti jsem s nimi neměl problém, čímž jsem si od tvrdého jádra užil dosti jedovatých poznámek na téma zrada metalu a zaprodání se. Dnes na to sere pes a máme aspoň spoustu témat na vzpomínání, dokud si ještě něco pamatujeme…bude hůř.
A´PRIORI mi zpočátku připadali jako nepochybně zajímavá, ale na druhou stranu ničím třeskutě výjimečná kapela, která vcelku slušně balancuje ne rozhraní hard rocku a grunge s odkazem na Seattle, případně změřeno bližší optikou, na SOUNDGARDEN či AUDIOSLAVE. Úvodní song „Watch The World Burn“ k této úvaze jednoznačně vybízí, jako bych slyšel nebožtíka Chrise a jeho skvadru na albu s oním plamínkem mezi skalisky na obalu. Grunge odér ale vzápětí lehce ustupuje do pozadí a je to přece jen více o A´PRIORI jako o kapele, které se zas tak okatě inspirovat nemusí. „Shotgun Blues“ a „Nah Nah Nah Nah“ už vytahují zajímavější výrazové prostředky včetně živelného groove, oproti úvodnímu kusu v mnohem lehčí a „vyvětranější“ verzi. Vzhledem k tomu, že komplet celé album se nese v převažujícím valivém rytmu a jen občas se dostane ne středního tempa, má „House Of Cards“ energie na rozdávání a pokud dojde na sólo, její objem ještě poporoste. U tohoto typu alb mi vždycky trvá trochu déle, než začnou fungovat a někdy se taky stane, že už trvá příliš dlouho a dojde mi příslovečná trpělivost v duchu „nic pro mě“. Ovšem druhý případ u „House Of Cards“ jaksi nenastává, album mě ve srovnání s podobně laděnými deskami velmi baví už od druhého, maximálně třetího poslechu. Je to docela fofr s přihlédnutím ke skutečnosti, že „House Of Cards“ není žádný mainstreamový rock pro široké masy, ale syrová nálož s kořeny hluboko v sedmdesátkách, což není zrovna krmení pro zmlsané pubescenty, zvyklé na všechno rovnou do huby. Příjemným paradoxem vzniklé situace budiž, že A´PRIORI na žádné staré kořeny nevypadají, spíše naopak. Od takto mladé kapely bych čekal úplně jiné stylové směrování, o to sympatičtější pak moje zjištění nakonec je.
„House Of Cards“ je druhým studiovým počinem A´PRIORI a jak se rádo říká – do třetice všeho dobrého, ono to ale není úplně samozřejmé a může to třikrát dopadnout úplně na pytel. Od tohoto alba jsem zpočátku žádné zázraky nečekal, úměrně tomu se mi dostalo velmi solidního zážitku. Jsem potěšen, míti klobouk, tak smeknu!
Medyed
instagram.com/apriori_official/
Komentáře