POVÁNOČNÍ DÁRKY – START! Metalové Vánoce 2022!

Metalové Vánoce 2022 / Regon, Dogma Art, Loretta, Kern, Vitacit / středa 28. prosince 2022, od 18 hodin / KD Semilasso, Brno

POVÁNOČNÍ DÁRKY – START!

Můžu klidně napsat, že tyhlety Metalový Vánoce v Semálu byly nejlepší ze všech; jenomže co by k tomu řekl Štěpán Šafránek, který ve druhém dílu „Básníků“ prohlásil památnou větu ve smyslu tom, ano, první láska je jenom jedna, ale ta druhá a třetí taky :-). Z čehož logicky vyplývá, že letošní Metalové Vánoce 2022, jež číslem svého ročníku onen Šafránkův početní výrok výrazně překračují, byly dost vydařený stejně jako ty předtím. Tož póďme na to svižně „poziPivně“.

Všechno bylo zajímavé již od samotného začátku, resp. přesněji řečeno již před samotným začátkem, neboť na vstupence napsáno bylo jest mj. OD 18.00 / DOORS 17.00, takže jsem zpočátku pojal lehké rockové podezření, zdali Jim Morrison zázrakem jakožto druhý v dějinách lidstva nevstal z mrtvých. Nevstal. Maximálně mu mohla být věnována pozdější skladba Loretty Hřbitov, to z hlediska češtiny. Z hlediska jazyka anglického je to poměrně jednoduché, protože i Doors znamenají dveře, resp. otevřené dveře, čili open, tj. vstup.

ODPOUTEJTE SE, PROSÍM, PŘISTÁVAJÍ REGONAUTI

Do chrámu poctivě tvořené metalové muziky jsme vstoupili přistáním talíře (rozuměno činelu) Regonautů, tedy kapely jménem REGON, v čele - no, těžko v čele, když je to bubeník a schovává se tím pádem úplně vzadu, kdyby náhodou někdo hodil půllitr, že - s Pavlem Kubátem.

Jenomže hození půllitru pivopitelně nehrozilo (hrozili jen hroziči)  – jednak proto, že se čepovalo akorát do kelímků, a druhak že nebyl žádný důvod, protože i přes dle mého názoru zpočátku zahlušený zvuk (především nadmíru dunivé krabicové zvuky dvou kopáků) čišela z týhle muziky, a z Metalových Vánoc vlastně celých, chuť hrát a radost dělat. A tenhle svět, nejen metalovej, tu radost potřebuje fakt docela „heavy“.  

Tenhle sympatickej „kořeň“ Kubát má za sebou dost slušný hudební brněnský kořeny (třeba Root), a snaží se jim to – myšleno obecně kořenům - obrovskou silou vracet i v podobě báječně žijící legendy jihomoravského metalu, právěžto skupiny Regon (ahoj, Robi!).

Ano, skladby jsou smutné - např. Bitva na Žlutém kopci (závěrečné kopáky v rytmu tlukotu srdce) nebo HIV positive - i veselé (teď mne zrovna žádná nenapadá – to su zase vtipnej). Nicméně léty prověřený šlágr Hej pan Králi nemohl zklamat snad nikoho ve zdejším plném sále, a soudě dle odezvy publika, opravdu nezklamal. A tímtéž slovem opravdu, opravdu jsem byl překvapen, jak výrazné ohlasy od publika byly již hned na první kapelu, a to se psala teprve cca půl sedmá hodina podvečerní! Jako by si lidi prostě chtěli užít tu dobu už bez zákazů, skoro jako po pádu totáče, zažíval jsem parádní atmosféru od prvního okamžiku (naštěstí jsem na rozdíl od některých ostatních totiž tentokrát nepřišel pozdě).

A bylo to zásluhou i dalších regonautích kompozic, namátkou a bez pořadí jmenuji B 52, Toreador anebo Danteho peklo, kdy se na pódiu zjevila diva, zpěvačka Zuzana H., a slyšeli jsme duet jako Brno!

Regon podle mého subjektivního názoru trochu fakt doplatil na zpočátku poměrně nečitelný zvuk, nicméně hitovka Dirty History, dle níž pojmenována jest celá výborná deska, na níž byl koncertní set postaven, si prorvala cestu velmi důrazně, a výkonem orchestru ukázala, že skupina má nejen Dirty History, ale též Wild Future (viď, Jáchyme … no prostě dobrej stroj!).

Jo, mimochodem, když jsme u těch „regonautů“, tak zde je zpráva v režimu přísně tajné: Akci absolvoval i Vladimír a Valentina… ale pššt. 

DOGMA ART aneb NEJEDNA HARD ROCKOVÁ „ÁRIA“ OD OBLUDÁRIA & SPOL.

Brněnská Dogma Art je zkrátka i zdlouha hard rocková klasika, na kterou je spolehnutí. Laďa Obludárium Škaroupka snad nestárne (už více než dekádu mi připadá, že vypadá úplně stejně, tj. jako čaroděj, nejspíš Čáryfuk), svou nezaměnitelnou barvou hlasu vyšvihl slušně všechny neslušný dobový pecky, jako třeba rána, co zná občas – no, raději napíšu občasto – ne, pardon, lépe řečeno často – každej z nás, totiž totální megamrdu Rána opilců, leč to bylo samozřejmě již na závěr.

Předtím se Semálem řítila Souprava 4062, což leckoho vylekalo natolik, až jej stihla Mozková mrtvice, přičemž pak už mu bylo zcela logicky jedno, že Šly panenky silnicí a burácel celý „Semisál“. A že to všechno začalo zcela unikátní televizní kompozicí Šest osmin, to si snad pečlivě uvědomuje i jedinec ten, jenž měl šest desítek, a ne tedy šest osmiček.

Zážitek byl už v tom, vidět před vystoupením ony obludy samotné: Obludárium a Zdeněk Němeček – to jsou prostě jedny z nekrásnějších hudebních oblud, který znám (pravda, abych byl spravedlivý, ti další zbývající členové vypadají už docela normálně).

Symptomatikou produkce Dogmy Art je nejenom spolehlivá hard rocková haluz, z níž jste vždy krásně na větvi, ale též vizuálně – orchestrální originalita v podobě jednak kosy a jednak valchy. Skupina Dogma Art je tak jednou z mála brněnských „expozic“, u níž máte jasno hudebně i výtvarně.

No skupina nás v závěru holt dost pěkně zvalchovala, ale naštěstí nikdo ještě nekosil. Atmosféra koncertů staré Dogmy Art pramení nejenom z poctivosti, s jakou ke svým vystoupením přistupuje, ale též samozřejmě z vynikajícího hard rockového hudebního materiálu, který je dle mého osobního soudu dosti jedinečný. I přesto bych se však přimlouval za opětovnou realizaci dvoj-koncertu staré a new hard Dogmy, anebo alespoň za zařazení pecek jako Namaluj či Stařec do běžného koncertního programu.

No, třeba mne ty krásný obludy vyslyší… Obludy, slyšíte?!?

LORETTO, ZPÍVEJ!

Vážení přátelé, a teď pozor! Přichází totiž metalová holka, která fakt šlape (já vím, fór starý, ale pořád dobrý – tož Dario, co, cvrkla sis do berle?). Nebojte, postupně vše vysvětlím. Ze začátku je ovšem podstatné to, že nad hladinou vašich těl, jak by řekl Jarda Kronek, začalo něco kroužit; původně jsem se lekl, že to je dron (málem jsem napsal „kron“), nicméně vzápětí se naštěstí ukázalo, že to je „pouze“ Pták Ohnivák - na pódium totiž svižně našlapaly laňky Lorettky a spustily tu svou poctivou rockmetalovou show, že aj tradiční vstupní Stíny v ulicích strachem pobledly.

Zpěvačka Daria Hrubá dorazila o berlích, což se snažila vysvětlit známým, v takových chvílích zdárně užívaným souslovím ach ten „meniskus“. Nicméně já v tomto kontextu musím zmínit akci zovanou „peniszkus“, kdy jedna moje známá si vykloubila nohu při jisté divoké postelové strkanici, neb se jí roštem propadla a zaklínila noha těsně předtím, než ji partner nečekaně otočil o 180 stupňů. No tak to mi teda řekněte, jak to vlastně přesně s tou Komedií „Láska“ bylo.

Nicméně Daria i přes tento zdravotní handicap odvedla famózní výkon, již před začátkem samotné hudební produkce vtipkovala, že na závěr budeme tyhlety berle odhazovat jako v Lurdech (původně jsem slyšel jiné slovo než berle, leč to bych ve svém věku ještě odhazovat nechtěl). Což ale určitě nebylo myšleno jako „házet berly sviním“, třebaže my všichni pod stejdží jsme už v ten okamžik chrochtali blahem. A ačkoli zima venku byla, nejednalo se o žádnou berlu Mrazilku, ale o poctivej francouzák, takže tou bych fakt do kebule dostat nechtěl, poněvadž to by bylo jak při líbání dostat řetězem. Mimochodem, Daria nebyla ve středu o berlích sama, i jiné děvy takto postižené jsem v sále zřel (hmm, asi stejnej zájezd… … ach ty dívčí jízdy, a to doslova - projednou zakázat!).

Pecky jako Seš magor (věnováno z pódia přítomnému rockovému fenoménu, Panu Jaroslavu Albertovi Kronkovi), anebo geniální text Už žádný slzy, jež zpívá samotná Smrt, rozduněly semálský (málem jsem napsal somálský, ale tak daleko bych fakt nedojel) sál, kde už kdekdo nasál, leč v minulosti to bývalo výrazně horší.

Já osobně mám z Lorettiny návratové produkce nejradši ty skladby, v nichž se snoubí výrazná rytmika i melodika, se svěžími a fakt hitovými refrény, v podstatě zejména z Horňákovy hudební dílny, to znamená songy jako Tajná láska nebo Svítání, kteroužto posledně jmenovanou si s kapelou jako host odtloukl bubeník Zdeněk „Zdenda“ Puchmeltr, jehož jsem zažil již na koncíku v Rusty Nail, což bylo moc dobře nejenom z hlediska emocionálního, ale též racionálního, neboť jinak bych dnes nevěděl, jak se jeho příjmení správně píše (a naplno řečeno, věděl bych prd).  

Největší dar středečního večírku přišel v podobě úplně novinky Zpívej - tedy ani ne Sípej, ani ne Zívej, ale fakt krásně Zpívej! Na hodnocení je sice zatím brzo, nicméně vy, kdož jste v Semálu nemohli být či prostě jenom nebyli, můžete se zúčastnit zde! Ježto jak praví klasik, není důležité zvítězit, ale zúčastnit se:

Jó, tahle Metalová holka (též s věnováním) toho má myslím ještě hodně dobrého před sebou, čímž pádem i před námi je spousta krásný muziky a taky spousta krásných žen - holky, děkujem!   

NeKONEČNÝ PŘÍBĚH JMÉNEM KERN

Kern. Můj navěky milovaný, krásný a neKonečný příběh. Odvíjí se už od roku 1988, kdy jsem nejprve tady v obýváku odpoledne, co jsem přišel coby 13letý ze školy, náhle zapnul náš starodávný ČB televizor, a děcka nekecám, zapnul jsem ho přesně ve chvíli, kdy na mne z obrazovky koukal Kronek. Možná osud. Zrovna totiž běžel Junasův Triangel a právě hrálo Blízko nás. A pak památný koncert v Tuřanech v prosinci 1988 (týden před tím mi umřela babička, a nevím proč, ale musel jsem tam jít). Nikdy se Kernu nenabažím, i proto jsem před několika dny na náš web napsal toto:

„Moc se na Kerny těším, jako vždy. Ty písničky jsou prostě nesmrtelný – Hrnu to k tobě, Exploze, Blízko nás… Historicky tihle kluci hustě pohnuli naší tvrdou muzikou a já su strašně rád, že pořád, byť v jiné sestavě, fungují, a můžu si ty šlágry poslechnout nejenom z desek, ale i naživo, panč tak jsou vzpomínky nejkrásnější.“

Vážení přátelé, skupina Kern to k nám hrne již více než 40 let. Koneckonců, dokumentem je stále sehnatelná Quadraginta, tj. „čtyřicítka“, název tohožto CD nevymyslel nikdo jiný než zakládající a jediný původní člen aktuální sestavy, kytarista Slávek Perry Karásek.

Tradičně rozparáděná jízda přinášela přehršel tuzemských hard rock/metalových hitů, na fesťáku, na nějž přišel i jejich věčný autor, či spoluautor Jaroslav Albert Kronek, který tak byl najednou zase Blízko nás. Chcete Milion týdnů loučení? Chcete Ty se mi dnes holka vdáváš? Chcete Fernetový oči? Chcete Explozi? Všechno jsme v Semálu mohli chtít, a také jsme měli, doslova Dál a dál a dál… a to včetně oněch rychlejších kompozic, jako je třeba Miss aut nebo Hvězdám už nevěřím. Hudbě Kernu pořád věřím.

U kapely si samozřejmě musíte všimnout současných dílčích odlišných aranží (zejména některé refrénové vokály + bicí), ale působí to pořád svěžím dojmem a Kern je stále pojmem.

Á propos, sestava Kernu má aktuální vizuální přidanou hodnotu, DPH znamenající „děvče plných hodnot“, tj. baskytaristku Ivu Pospíšilovou, která ač je již plně funkční maminkou, pořád má vizáž (jak by řekl i Titanic – viď, Slávku), pořád má vizáž patnáctileté panenky. Vůbec se nedivím, že se do ní kdekdo z Brna zamiloval, stejně jako jsem se já kdysi zamiloval do muziky Kernu, a to v době, kdy Iva ještě nebyla na (metalovým) světě.

Nad hladinou těl kroužil semálský halogen, všichni jsme byli Blízko nás, a ze stěn tý krásný metalový sprchy jako kdyby do rytmu bušil i Ronnie James Dio a řval, že chce z tý hrobky kurwa ven!

NA ZÁVĚR ZNÍ FAMÓZNÍ VITACIT

Ovšem největším překvapením prakticky pro nás pro všechny bylo vystoupení závěrečné kapely Vitacit, který šokoval úplně novým složením bez svého tradičního „dua Kamélie“, totiž bez Dana Horyny a Fanyho Stehlíka, s novým zpěvákem, kerej starý fláky vystřihl hlasově něco mezi Milošem Dodo Doležalem a Láďou Křížkem, do toho hrál ještě na kytaru a Semilassu se začaly dělat po těle praskliny z toho nádhernýho rachotu.

Po vystoupení jsem si zakoupil album z roku 1992 Máte se hnout (jako bonus jsem k CD dostal placku), které jediné mi z oficiální produkce Vitacitu dosud ve sbeerce chybělo, ovšem s ohledem na jeho street-rockové zaměření nutno zdůraznit, že základem koncertního metalového programu rozhodně nebylo. Živě – s vynikajícím zvukem - to byla totiž klasická a parádní „doležalovština“, takže hupsněme na to!

Totální pecky jako Zvony, Loď, Snad odpustíš, Proč stěstí se mi vyhýbá, Vzhůru přes oceán anebo Sybila měly v Semálu parádní zvuk, a Milan, kterej seděl na galerce vedle mě, říkal Ty vole, to je dobrý jak prase. Myslel jsem si to stejné. Nová sestava Vitacitu přivezla do Brna heavy metalový oheň, šlapalo to jako dobře namazaný mastodont, a případnou chybičku bys mohl hledat jedině lupou, kterou s sebou ovšem nikdo neměl, vyjma mě se sklíčky čítajícími cca šest dioptrií, což ovšem – jak jistě logicky uznáte – nemělo na sluchový zážitek pražádný vliv. 

Krásný bylo též, že publikum tentokrát před závěrečnou kapelou neprchlo, takže v hledišti bylo pořád nabito, stejně jako měli pořád nabito kluci na jevišti. No a tak jsme si v samotném závěru produkce tohoto velectěného hudebního chrámu jménem Semilasso mohli v kontextu s aktuálními světovými dějinami říct, že… …Já chci se ptát těch králů - kdo vinu má za tu zkázu…

Nová sestava Vitacitu (no úplně nová ne): sólový zpěvák a kytarista Alex McBeat, kytarista Honza Ace Bouška, za blánama Michal Kolouch Daněk, no a nestor tuzemskýho metalu s fousem jako Usáma – Věčný Pan Mistr Luděk Adámek!!!

My jsme si to užili, užijte si i report.

ZÁVĚR: PĚNA BEZ KOUPELE

A nutno je pivopitelně pronést i pár slov o chlebech, tekutých chlebech a dalších to sekundárních (pro někoho i primárních) radostech hudební produkce.

Když jsem byl malej, měl jsem rád pěnu do koupele; v dospělosti jsem pochopil, že nejlepší je pěna bez koupele – totiž pivo! Čepoval se Radegast 10, Kozel 11 a Plzeň 12. Z hlediska chlebů netekutých byly k dispozici namazané krajíce, případně krajíce s klobáskou, a možná i něco víc. 

Sestava na letošní MV byla vymyšlena vskutku důmyslně, tak říkajíc 4 + 1, rozuměno 4 kapely brněnský, jedna pražská, ale všechny pamatující metalový přelom osmdesátek a devadesátek (některé dokonce i sedmdesátky). A možná právě proto to bylo tak úžasný, když si člověk uvědomil, že to je asi od „BigbítovýhoPánbů“ zázrak, že tyhle kapely můžeme pořád slyšet i naživo.

Važme si tohoto hudebního zázraku, panč hudební zázraky se nedějí každý den.

Nicméně jeden se udál v ten den 28. 12. 2022 v Brně, kdy se rozevřely brány hudební radosti.

Tady Dědek.

Poděkování - Za vskutku parádní fotky všem, kdo nám je laskavě poskytli. Opravdu děkujeme moc.  

Regon (autoři: Pavel Kunčík a Zdeněk Dlouhý)

Dogma Art (autor: Marek „Mara“ Poláček)

Loretta (autor: Pavel Novák)

Kern (autor: Pavel Novák)

Vitacit (autor: Pavel Novák)

Za videa:

ttps://www.youtube.com/@lohny1000/videos

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii