„NECHTE MI PRÁVO MÝCH VLASTNÍCH OMYLŮ“ aneb Ztráty nálezů a nálezy ztrát ALEŠE BRICHTY
Kniha / ALEŠ BRICHTA: Ztráty a nálezy / Spoluautoři: Eva Houšková, Michal Vondrák / DARANUS, s.r.o. ve spolupráci s REDMAG, s.r.o. / Praha / 2021 / vázaný výtisk / cca 220 stran / cena: Brno, ul. Česká, knihkupectví Barvič & Novotný, 349 Kč (2022)
To jsou paradoxy!
Aleš Brichta vydal životní knihu nazvanou podle skladby, k níž hudbu složil kytarista, s nímž strávil jen pár životních let (Marek Podskalský působil v Arakainu opravdu velmi krátce). I přesto tihle dva stvořili pecku, na kterou se nedá nikdy zapomenout a která aktuálně pojmenovala i knížku, jež se zapíše do dějin rock/metalové hudby. Jak se zapíše? I o tom bude takhle recenze.
Nechme stranou dle mého soudu docela smutné pojetí hodnocení, které zvolili někteří recenzenti, zřejmě ve snaze zviditelnit hlavně sami sebe a svou „tzv. chytrost“. Posuďte sami – viz závěrečné odkazy. (Ano, určité chyby v knize jsou, to je pravda, ale zvolené pojetí recenzí je asi jako hledat pihu na kráse anebo vylít s vaničkou i dítě. Nota bene když AB sám – kterak ostatně konstatováno i v reckách samotných - v úvodu přiznává spoustu nepřesností.)
Jinak dodávám, že žádné další články jsem doteď nečetl, protože ty dva mi stačily k tomu, abych se zdravě nasral a napsal svůj vlastní… …jehož motto by s lehkou hyperbolou mohlo být, že Aleš Brichta je tuzemský hudební mercedes, a ani Havlův, a ani služební. :-)
Kterak již bylo známo předem, ježto AB už na psaní nevidí, svoje vzpomínky diktoval, čímž se dostalo dostatečného průchodu jak syrovosti, tak surovosti. A to je dobře, panč jaká jiná by měla být kniha jednoho z nejdůležitějších rockerů týhle země?!? Vždyť hovorový jazyk, resp. myšlenková neuhlazenost je nejlepší způsob jak nenudit.
A Aleš rozhodně nenudí. Při čtení se člověk chvíli chvěje (zejména přímý průlet předním sklem – str. 33), chvíli směje (např. zoufalý výkřik hudebního profesora, když Brichtu uviděl znova: „Ježíšikriste, už zase!“ – str. 19), nicméně celkový jmenovatel toho veškerého „zlomku“ z Alešova života je ten, že se člověk baví v tom nejlepším slova smyslu.
Že je v publikaci prakticky SKORO všechno (k čemuž ještě víc níže), dokazují i názvy jednotlivých kapitol (jmenuji pouze některé): Zrodil se… muzikant, Krásně blbý léta, Na scénu přichází Arakain, Na zeleném trávníku, O ženách a zvířatech, Klacky pod nohy, Textař jako další profese, Odchod z Arakainu anebo Jak to chodí v podnikání.
Kniha je také plná unikátních fotografií, kdy na fotkách zamlada sice Aleš vypadá skoro jako „imbecilní chovanec nejmenovaného ústavu“, ovšem posléze je to už výrazněji lepší, ha ha – prostě Brichta v plné síle! A frontman se nebrání ani krušnějších okamžiků – krom upřímného vyprávění o svém aktuálním zdravotním stavu viz třeba fotka na str. 205 na vozítku.
Příjemnými bonusy jsou položky Faktografie (velice stručná) a Diskografie, u níž se zastavím, poněvadž tady se ukazuje, že Brichtův hudební život i přes veškerou snahu asi nikdo nikdy nemůže úplně dokonale „zmapovat“; je totiž natolik široký, že se to prostě nedá (sám jsem toho spoustu nevěděl).
Asi pro tuto složitost není v knize ani zmínka o projektu pražského dopravního podniku Cestování Prahou, kde Brichta nazpíval skladby Autobus a Blues nočního mazače výhybek, a ani o jeho herecké účasti v druhé sérii cyklu Soukromé pasti (díl Manželství nebo život), kde Aleš tak úžasně chroptěl slogan „Smoke On The Water“.
Ale to vůbec nevadí. Naopak. Je to vlastně pádný důvod vydat jakýsi druhý díl Alešových vzpomínek. Krom výše uvedeného bych si totiž dokázal představit řadu dalších věcí: podrobnější vztahy s jednotlivými muzikanty (zejména Petr Janda, Karel Gott, Vlasta Henych…), aspekty vztahů s Brichtovými partnerkami, zejména s Johankou (jež má snad svatozář, že neutekla), anebo anebo anebo …? Co všechno ještě zůstalo v Brichtově životě skryto a přitom může být odkryto?
Název knihy jsem v titulku rozvedl. Proč ztráty nálezů? Proč nálezy ztrát? „Proč?“ Odpověď je jen jediná – ze stejnojmenné hymny:
„Nechte mi právo / mých vlastních omylů / a možnost zvolit co mám rád / Mít vlastní cestu / ne tu vámi vyšlapanou / na kterých bych ztratil vlastní tvář.“ Aleš byl vždycky hodně svůj, a svoji tvář nikdy neztratil, takže skladba platí. Jediné, co už bohužel neplatí, je pokračování: „Nechte mi mý mládí / vždyť mi není šedesát“…
Ale co bohudík pořád platí, je člověk jménem ALEŠ BRICHTA. Svůj, a proto náš.
Tady Dědek.
Shora zmíněné recenze:
Komentáře