NE-METALOVÉ „VÝJEZDY“ V METALU

Za socialismu byla populární výjezdní zasedání nejmenované strany Československa. Tyto výjezdy byly totiž občasto spojeny s opulentními hodokvasy a pod vlivem alkoholu též výraznou náklonností některých soudružek k významným soudruhům.

Vyjet si někdy někam určitě není špatné, třebas k zahraničním sousedům (jak aktuální!). I metalový styl si občas „vyjede“ za svoje hranice, do sfér jiných žánrů, aby sám sebe obohatil. Ti ortodoxní fanoušci nad těmito výjezdy sice příliš neskotačí a nejásají, ovšem ti „kosmopolitnější“ jsou spokojeni a mnohdy i překvapeni.

V podstatě se dá říct, že metal za dobu své existence koketoval se všemi hudebními žánry. A při tomto překračování hranic hudebních nemusíme chodit ani moc za hranice tuzemska – i český metal má s takovými „žánrovými výjezdy“ sám bohaté zkušenosti. Pojďme si některé (slovo některé a zejména tuzemské opravdu zdůrazňuji) připomenout.

LIDOVÁ PÍSEŇ, KOLEDY, CHORÁLY. Lidové písně, resp. koledy (které zde chápu jako specifickou subkategorii lidové hudby) si s metalem a rockem obecně vždycky docela rozuměly.

Mimo ten nejtvrdší rank můžeme zmínit solidně přitvrzenou předělávku Když jsem šel z Hradišťa ze stejnojmenného CD Argemy (1996), dodnes na vystoupeních s úspěchem hranou.

Na poli hard rocku je třeba uvést slavný evergreen brněnské sestavy Dogma Art Šly panenky silnicí, který vyšel v roce 2012 na CD Retrospective v rámci jeho první části, tvořené unikátním záznamem z koncertu v roce 1986 v brněnském Vysokoškolském klubu.

Příkladem tvrdšího rockového zpracování jiné lidové písně je určitě Dědeček od brněnských Gate Crasheru, na text sprostonárodní písně Našel to dědeček (CD Recycled 2009): „Našel to dědeček, našel to ve lese / napích to na hůlku, domů to nese / Babička myslela, že jsou to houby / dala to na pekáč, šup s tím do trouby / A když je hotovo, na stůl to nese / papejte dětičky, roste to v lese / To byla žranice, není jí rovno / dětičky poznaly, že je to hovno.“

Black metalová flákota pražského Tōrru Vrať se ke psům, poprvé oficiálně vydaná na LP Armageddon v roce 1990, startuje kytarovou vyhrávkou, jež může být - v kontextu s obsahem textu – chápána i jako sarkastická variace na téma lidové písně Skákal pes přes oves (melodie v části „přes zelenou louku“) - skutečnost je ovšem jiná, viz dále v části Filmová hudba.

Co se týče vánočních koled, nejvýraznějším čs. vzorkem jsou určitě obě „vánoční“ CD Tublatanky, Pojďme bratia do Betlehema (1993) a Vianočný deň (2006), v takřka hard rockovém hávu.

Z české produkce si své místo u fanoušků našly výběry Rockové Vánoce a Rockové Vánoce 2 z let 2009 a 2011, obsahující vánoční koledy a zimní songy v rockové úpravě. Narozdíl od striktně důstojného zpracování Tublatanky se zde jedná i o rozličné parodie - jednou z nejzajímavějších předělávek je určitě verze Alkeholu na Rolničky, rolničky, s názvem Skleničky a ústředním sloganem „Skleničky, skleničky, kdopak vám dal chlast“...

Pokud bychom chtěli uvést ještě tvrdší příklad, zabrousili bychom do starodávného thrash metalového období Kabátu a jeho skladby s přiznačným názvem Koleda, koleda (ano, Koleda, koleda, Štěpáne), která vyšla na rockmapovském singlu Petra Jandy č. 19 v roce 1990. A o více než 20 let později tuto koledu pro účely výše zmíněného sampleru Rockové Vánoce 2 přepracovali též Ota Hereš a Miloš Dodo Doležal.

Dvě vánoční písně (Veselé vánoce a Rolničky) překvapily v závěru debutu klatovských thrash metalových Asmodeus Prosincová noc blíže neurčeného roku (rok vydání blíže určen jest - 1992).

Specifickým příkladem lidové tvorby jsou též chorály. Husitský chorál, resp. hymna Ktož jsú boží bojovníci z 20. let 15. století, vždy inspirovala řadu hudebních veličin, a v metalu samotném byla poměrně oblíbená, jelikož s tímto žánrem kompozičně velmi dobře korelovala. Nejznámějšími inspiracemi jsou píseň s příznačným názvem Chorál od Arakainu (tato skladba z roku 1985 vyšla na výběru 15 Vol. 1 v roce 1997) a verze Miloše Dodo Doležala pro CD Rockové Vánoce 2 (2011).

Za zmínku však určitě stojí majestátní zpracování Ktož jsú boží bojovníci od hranické metalové Tarantuly z jejich prvotního dema Železná jízda z roku 1989 – tato verze úspěšně zněla v roce 1990 na vlnách rozhlasového pořadu Větrník, v rámci jeho platformy metalové soutěže s úderným názvem Metal Top Ten (tj. nejlepší metalová desítka – vždy pět kapel vypadávalo a pět postupovalo, ovšem muselo pak nasadit jinou píseň). Přidám svou osobní vzpomínku na tento zážitek, kdy jsem jako malej metalovej špunt seděl u rádia a excitován si říkal něco ve smyslu, to je teda spanilá jízda! J

Poznámka: zatímco Arakain užil motiv husitského chorálu pouze v instrumentální podobě (skladba Chorál má totiž jinak vlastní hudbu i text), Doležal i Tarantula prezentovali „boží bojovníky“ včetně jejich textu.

Z proslulých zahraničních lidovek budu tuto stať ilustrovat slavnou irskou písní Whisky In The Jar (česky známá hlavně jako Whisky plnej džbán od Greenhorns), již svou hard rockovou cover verzí proslavila nejprve skupina Thin Lizzy a posléze coverem na druhou Metallica, která za tento počin obdržela cenu Grammy. Ale zde už se vlastně dostávám z oblasti „výjezdů“ na pole coverů, což je trochu jiná, byť související kapitola.

V zahraničí vznikl spojením metalu a lidové hudby samostatný svébytný subžánr zvaný folk metal, který postupně našel svoje zástupce i u nás, třebaže s naší tradiční lidovou hudbou, jak ji soudobě chápeme, příliš společného nemá - jedná se spíše o přenesenou rovinu pohanské atmosféry, odtud též korelativní styl pagan metal (takže bych měl folk metal zařadit spíše do zdejší stati folk & country). Klasickými tuzemskými představiteli folk metalu jsou Žrec, Cruadalach nebo Odraedir, opomenout se nesluší ani Silent Stream Of Godless Elegy (SSOGE) nebo Trollech.

ZLIDOVĚLÁ KLASICKÁ HUDBA. Hodně velkým překvapením bylo, když vůbec první česká metalová deska (Citron: Plni energie, 1986) nezačínala metalem, ale akordeonem Slávy Kunsta a písní Proč bychom se netěšili z opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. (Ano, důvod k radosti byl vydáním tohoto vinylu nesporně dán J.) Svým původem se tedy jedná o přesah do klasické hudby, avšak píseň je natolik zlidovělá, že označení vážná hudba mi zde přišlo, ehm, poněkud vážné.

Metalovou zajímavostí určitě je, ža na LP Plni energie se formálně nejednalo o později tak populární institut intra, ale o součást úvodního songu Ocelové srdce (lidově někdy označovaného jako Ocelové město, kdy však pod tímto názvem oficiálně vyšlo ve verzi s Láďou Křížkem – a již bez harmonikového preludia - na CD Citronu Síla návratů z roku 2001).

VÁŽNÁ (KLASICKÁ) HUDBA. Ó, zde se jedná o teritorium bohaté přebohaté, neboť různých metalových zpracování Beethovenů, Bachů či Smetanů je v rocku a metalu nespočet. Jsme brněnský web, tak příkladmo jmenujme např. věc od skupiny Stejšn „Bacha na něj“ z druhého kapelního CD Pomotaná.

Na prvním místě je ale nutno zdůraznit mysteriózní Intro z CD The Temple In The Underworld (natočeno 1992) jiné brněnské smečky, Root, jež je tvořeno úryvkem z klavírní sonáty Ludwiga van Beethovena č. 14 – Měsíční, op. 27 č. 2, podbarveným podmanivým zvukem deště a bouřky. Zajímavostí určitě je, že toto intro na album nahrál otec zpěváka Root Jiřího Big Bosse Valtera, někdejší profesor JAMU, klavírista Milan Valter.

Asi nejpikantnějším tuzemským „vážným výjezdem“ je však hit Arakainu Amadeus s příznačnou kratičkou kytarovou mezihrou od koho jiného než Wolfganga Amadea Mozarta (v čase cca 3:22 pův. nahrávky úryvek z Malé noční hudby alias Serenády č. 13 pro smyčcový kvartet a kontrabas) - ve své době úžasné aranžérské zjevení, jež zkrátka nepostrádalo vtip. Fórečkem na druhou pak je, že v roce 2007 si tento opus Arakain zahrál se symfonickým orchestrem Plzeňské filharmonie (DVD Arakain Eden XXV), kdy onu „Mozartovu mezihru“ hrají opět původní smyčce! Pražský Arakain tak do metalu opakovaně propašoval kompozici z roku 1787...

Podobný vtípek si na své „metalové“ desce Když ti svítí zelená (1988) neodpustil ve stejnojmenné skladbě ani rockový Olympic, kdy hutné tvrdě rockové kytary proložil kontrastními klávesovými mezihrami z Mé vlasti, potažmo Vltavy Bedřicha Smetany. A jelikož se jak známo jedná o motiv písně Kočka leze dírou, převedený do mollové tóniny, jde potažmo vlastně nejen o ukázku hudby klasické, ale i lidové.

Fúzí metalu a klasické hudby vznikl samostatný metalový subžánr zvaný symphonic metal, jejímiž světově nejznámějšími představiteli jsou Apocalyptica či Nightwish. V našich končinách symphonic metal rozšířený příliš není, hraje ho jen pár skupin, jednou z nejznámějších je Interitus či Inner Fear.

Já vím, říkáte si možná, a kde je to nejdůležitější???

Ano, píše se rok 1985 a německá skupina Accept (dodnes) šokuje vydáním svého výjimečného alba Metal Heart. Tento titulní i úvodní song přinesl hned dva vzorky užití vážné hudby v jediné písni! „Intro“ obstarává úryvek ze Slovanského pochodu, op. 31, Petra Iljiče Čajkovského (hmmm, jedna z nejslavnějších germánských desek tak začíná Slovanským pochodem!), kytarové sólo je zase Beethovenova Pro Elišku. A za všechno můžou tihle dva a Wolf Hoffmann! J

JAZZ. Ač by se to zdálo nemožné, i jazz se s metalem občas kamarádí. Jedním z nejslavnějších příkladů organického a životachopného spojení metalu a jazzu je známá deska holandských death metalových Pestilence Spheres z roku 1993. Kdož jste ji případně ještě neslyšeli (týká se zřejmě zejména mladší generace), vřele doporučuji si ji obstarat. Není to sice jednoduchý poslech, ale trpělivostí budete postupně odměněni.

Z našich „lihů a hájů“ nemohu nezmínit ve své době šokující jazzový úvod songu Thrash The Trash ze stejnojmenného alba Arakainu (1990), který však vzápětí přerůstá v nekompromisní thrash metalový náhul, jaký byl pro „Áčka“ přelomu 80. a 90. let naprosto typický.

Koneckonců, k celému thrash metalovému žánru tehdy hudební kritik Josef Vlček ve sleeve-note na obalu cit. desky napsal: „Směs donedávna slepých uliček se hraje rychle, zvuk kytar je syrový, bubeník někdy připomíná své free-jazzové kolegy.“

Lehce „najazzlou“ figuru baskytary a bicích si můžete vyslechnout ve věcičce Realita z debutového alba bzenecké skupiny Terminator Probability Of Doom.

Z nejvýraznějších brněnských skvader inspirovaných ve své tvorbě mj. jazzem patří nepochybně Forgotten Silence (viz např. jejich mimořádně hodnocený počin La Grande Bouffe z L. P. 2012).

Co se zahraničí týká, na už zmíněné slavné desce Accept Metal Heart z přesné poloviny „osmdesátek“ naleznete také jazzově pojatou mezihru, a sice v „osmičce“ Teach Us To Survive.

Světovou perličkou asi je, že i žijící americká thrash metalová legenda Megadeth byla údajně dle slov svého frontmana Dave Mustaina ve svých počátcích 80. let oškatulkována jako jazz metal (!).

BLUES. Rovněž blues rock v metalu či obecněji řečeno v tvrdém rocku najdeme. Rozvádět bluesovou inspiraci kupříkladu v tvorbě světových zakladatelů hard rocku Led Zeppelin by asi bylo zbytečné, proto pojďme domů.

Krátce po revoluci, v roce 1991 sklidila u kritiků pochvalu odvaha za sympatický, více než minutový blues rockový výjezd (trvá přesně minutu a vteřinu) v kompozici Terminatoru s názvem K.O.NEC na již zmíněném LP Probability Of Doom.

S touto bluesovou vsuvkou se mimochodem pojí jedna zajímavost, o níž mnoho fanoušků neví. Jak známo, na desce zpíval Luděk Urbánek, dnes frontman svižníku Stejšn, tehdy ještě bez přízviska Savana, a třebaže o tom na obalu desky není ani slovo, tento blues rockový motiv si Urbánek „střihl“ na kytaru společně s producentem alba Milošem Dodo Doležalem.

A Luděk Savana Urbánek opět, neboť na již fousatém debutu jeho aktuálního hard rockového projektu Stejšnu DEMOlice – Objížďka je zařazena bluesovka Pondělí.

Naopak z čistě čerstvých rockových událostí je poměrně značným překvápkem zařazení blues rockové skladby Kousek nebe na nejnovějším CD Aleš Brichta Project Anebo taky datel (2015)! Zde se už tedy také jedná nikoli o drobný bluesový výjezd, ale o celou plnohodnotnou blues rockovou píseň.

Příkladem velice úspěšných syntéz tvrdého rocku (hard rocku) a blues je ve světě Gary Moore, u nás Tom Jegr a Charlie The Bomber, ten především na svém debutu z roku 1995 Jenom půl.

FOLK & COUNTRY. Co se týče folku, je nepřehlédnutelnou skutečností, že některé akustické rockové projekty vyznívají poměrně folkově, právě pro užití akustických kytar.

(Co se týče folk metalu, zmiňuji jej ve stati o lidové hudbě.)

Z hlediska průniku do metalu není country příliš životaschopné, přestože některé jazyky tvrdí, že způsob hry na banjo je podobně sveřepý a divokýjako způsob hry na thrash metalovou kytaru...

Asi nejznámějším a dlouhodobým konceptem žánrového propojení heavy rocku a country proslula skupina Kabát, jež na své desky pravidelně zařazuje countryově laděné písně, kdy onou z nejslavnějších je určitě Colorado ze stejnojmenné desky z roku 1994.

Country-intro si na svém elpíčku Lovci žen (1991) dovolila i skupina Kern – za zvuků tohoto hudebního žánru ťuká její tehdejší manažer Lubomír Bruno Brunclík do psacího stroje a s lehce „narcisistním“ přídechem vyslovuje svoje jméno a příjmení (dle údajů na obalu pochází nahrávka od pražské country kapely Globus).

Z českého pohledu je do žánru country zařazována i již zmíněná irská lidovka Whisky In The Jar, přepracovaná nejen hard rockovými a metalovými kapelami Thin Lizzy a Metallica, jak už jsem zmiňoval dříve. Stejně tak jsem ale zmiňoval, že jde vlastně o kategorii coverů, a tudíž pojďme dál.

ETNICKÁ HUDBA. Kdo se Vám vybaví nejdříve, když se řekne metal a etnická hudba? Samozřejmě asi brazilští velikáni Sepultura, jež počínaje alby Chaos A.D. (1993) nebo Roots (1996) dokázali, že spojení tvrdé kytarové muziky s v tomto případě brazilskou etnickou hudbou může být velice životaschopné.

Na druhou stranu tento koncept tvorby rozdělil fans kapely na dva tábory: někteří milují právě zmíněná alba, jiní – třeba já - nedají dopustit na dobu, kdy desky Sepultury ještě etnickou hudbu neznaly (miluji Beneath The Remains). A pak jsou určitě tací, kteří milují Sepulturu celou J. Na jejich někdejší přecpané vystoupení v brněnském Semilassu, kde se údajně nedalo ani hnout a kapela musela házet fanouškům do hlediště láhve vody, asi tehdejší účastníci jen tak nezapomenou. A když jsme ve stati etnické hudby, dusno prý bylo v Semálu jako v pralese! J

Z jiných postav světové tvrdé hudební scény se etnickou hudbou, keltskou či africkou, nechává jak známo inspirovat i frontman někdejších Led Zeppelin Robert Plant, v rámci České republiky viz třeba jeho nedávné úspěšné vystoupení na festivalu Colours Of Ostrava.

A jakožto milovník německého heavy/power metalového bandu Squealer nesmím vynechat jeho „etnický“ cover „boxerské“ písně Johnnyho Wakelina In Zaire z vynikajícího alba Under The Cross (2001), bohužel posledního s následně tragicky zahynuvším Andym Hennerem Allendōrferem (autonehoda 2005 - R.I.P.).

ORIENTÁLNÍ HUDBA představuje pro metal velmi zajímavé a často využívané osvěžení.

Slavná Šeherezád od Arakainu geniálně propojila motiv orientální hudby se stejně zaměřeným výborným textem. Psal se rok 1990, kdy debut skupiny Thrash The Trash s touto písní spatřil pulty supraphonských prodejen. Na ni pak navázala Šeherezád II (Farao 1999), ta už ovšem natolik úspěšná a slavná rozhodně není.

Orientálním motivům se ve své době nevyhnul ani thrash metalový mladoboleslavský Debustrol, když na svoji „dvojku“ Svět co zatočí s tebou zařadil v roce 1992 dnes poměrně pozapomenutou a na koncertech nehranou skladbu se symptomatickým názvem Egypt.

Poněvadž jednou z mých nejoblíbenějších zahraničních skupin jsou Nocturnal Rites - v éře se zpěvákem Jonnym Lindqvistem - musím zde uvést z jejich CD New World Messiah (2006) písničku s obdobným názvem, jako má Debustrol: Egyptica.

Z čerstvých záležitostí si orientaci na orient nenechal ujít brněnský heavy metalový Titanic ve své vydařené klipovce Zrcadlo z předposlední desky Double Time (2013).

A opomenout samozřejmě nesmím ani slavnou, orientálně laděnou hitovku od thrash metalových Slayer (zde ovšem spíše heavy metalových, lehce předběhli Metallicu) Seasons n The Abyss ze stejnojmenného alba z roku 1990. A pamatujete i ten nádherný klip s pouští a pyramidami?

DECHOVÁ HUDBA. Eeee, tady se metal příliš nekamarádí, ale když už k nějakému spojení dojde, stojí to většinou za metalistovu pozornost.

Vzorky autorské dechovky jako takové v metalu příliš nenajdeme. O něco lépe už jsou na tom jednotlivé dechové nástroje jakožto zpestření metalových postupů, anebo dílčí dechové sekce.

V roce 2007 se Aleš Brichta odvážil do svého klipového hitu Když po tobě jdou, ze stejnojmenného alba ABBandu, propašovat trubky, a vytvořil tím jednu ze svých aranžérsky nejzajímavějších skladeb.

Blažovická kapela Zylwar se také nebojí hudebních experimentů, a tak kromě akustických verzí svých písní nabídla posluchačům na jednom ze svých vánočních koncertů v místním kulturním domě osvěžení právě dechovou sekcí (i když někteří návštěvníci se paralelně úspěšně osvěžovali též pivem a rumem).

„Dechberoucím“ překvápkem byl nečekaný zvuk lesního rohu na druhém řadovém albu Rootu Hell Symphony, v úvodu čtvrté skladby Abbadon, přičemž tento efekt vytvořil samotný lídr kapely Big Boss.

Do kategorie dechových nástrojů spadá rovněž foukací harmonika, která se v metalu také někdy vyskytuje – jmenujme skladbu plzeňské metalové skupiny Sapon Cesta na jih z jejího retrospektivního alba „...v blbý době...“ z roku 2014.

A foukací harmonika (intro v Tenkrát na západě) i klarinet (song Jsem okvětí) jsou užity na jednom z nejlepších kultů počátku 90. let s „divokým“ názvem Prosincová noc blíže neurčeného roku kapely Asmodeus (1992).

DISKO A POP. Ó jé, to je ale kontroverzní kapitola, protože buď chodíte na diskotéky, nebo na rockotéky, to přece ani jinak nejde (řehot).

Užívání samplů v metalu zde blíže rozvádět nehodlám, je to poměrně rozšířená věc i u tradičních metalových orchestrů.

Co ale zmínit musím, je kultovní úvod písně Lady Madelaine na debutu Tōrru Armageddon (1990). Pamatujete? Pustíte tuhle druhou stranu desky a vinylové drážky Vám začnou do uší rvát nefalšované disko. Co to do prdele je, řeknete si. No naštěstí sranda, protože disko za chvíli skončí a ozve se Vlasta Henych: „To je hovno, znova.“ A už je tam black metal!

Oproti tomu parodie na popového skladatele Jiřího Zmožka pod slovní hříčkou Zmoshek pochází z dílny Asmodea a již zmiňovaného LP Prosincová noc blíže neurčeného roku. Inu, metal vs. disko či pop, to asi zpravila nemohlo mívat jinou podobu než parodickou.

Mno, tak to by tak v položce disko a pop asi stačilo. ;-) I když... máme zde ještě jednu „podobnou“ stať:

METALISTI KONTRA DEPEŠÁCI. Ááááá, tradiční historická rivalita mezi metalisty a depešáky! A to i přesto, že řada světových muzikantů se nechá slyšet, jak rádi skupinu Depeche Mode poslouchají, nehledě na příbuznost některých depešáckých postupů s gothic či doom kapelami.

Mnoho metalových kapel též leckteré depešácké hity předělalo, jenomže to už je vlastně jiná kapitola, protože už nejde o pouhé výjezdy, ale standardní covery, o nichž bych rád pojednal příště v samostatném článku. Takže tuto stať zde berte jen pro jakousi úplnost a zejména jako úvod do příštího psaní.

PUNK ROCK A HARD CORE. Ačkoliv je punk rock samostatnou svébytnou hudební kategorií, s metalem má společnou přinejmenším dravost, přímočarost, kytarovou plnost, energii. I z tohoto důvodu se tvrdě rockové ne-punkové kapely občas vydají na výlet tímto směrem.

Jako první uvedu bigbítový Olympic, který na své album Bigbít z roku 1986 zařadil v podstatě punkově laděnou údernou skladbu, jeden ze svých šlágrů Jako tele na vrata.

Blažovický crossoverový Zylwar otvírá svoje zatím poslední CD pojmenované ...jen tak si pískej... (2014) punkovou vypalovačkou a na koncertech úspěšně přijímaným hitem Barevný brýle.

Taktéž skupina Tōrr na svém posledním albu Tempus Fugit z roku 2011 překvapila nikolivěk čistokrevným black metalem, ale organickou směsí blacku, thrashe a punk rocku! Výsledkem byla neuvěřitelně svěží a dravá nahrávka, která mne ani na okamžik nenudí a doslova Vás zvedá ze židle (pokud tedy zrovna sedíte), třebaže se objevily i opačné, kritické názory, jež tento počin bez Henycha příliš nestrávily.

Co se týče hard coru, případně grind coru, řada kapel se prezentuje na pomezí metalu (mnohdy pak thrash/death metalu) a právě tohoto žánru, mixuje jej a propojuje, ale to by bylo svým rozsahem na samostatný článek o subžánru metalcore. Důvodem je jistě žánrová příbuznost a podobnost kompozičních postupů thrash/death metalu a hard coru, kteréžto styly se dají dobře organicky skloubit a navzájem tvorbu skupin potřebným způsobem osvěžují.

Typickými žánrovými představiteli mohou být Scarecrow nebo Melancholy Pessimism, vzdáleněji slavná Insania.

Jako zajímavost uvedu, že ve Strakonicích kdysi působila kapela kombinující thrash metal a hard core s názvem Hovno. A prdel ještě je, že ve slavné Encyclopaedii Metallum je k tomuto názvu lakonická vysvětlující poznámka: „Hovno means shit in Czech.“

ROCK VS. ROCK, METAL VS. METAL. Interesantní kapitolu jistě představují i interní přesahy v rámci metalu a rocku jako takového, kdy se nejedná o covery v klasickém slova smyslu, ale spíše o inspiraci jinými rockovými a metalovými písněmi, jež jsou originálním způsobem zpracovány či zapracovány ve vlastních skladbách. Nejedná se tedy o žánrový přesah, ale o specifický způsob využití jiných rockových a metalových autorských děl.

Kuriozním případem je písnička Arakainu Princess, jež je zjevně inspirována kultovním šlágrem německých Accept Princess Of The Dawn ze slavného alba Restless And Wild z roku 1982; i přes tuto inspiraci je ovšem označena jako autorská skladba kytaristy Jiřího Urbana.

Rovněž zajímavým způsobem využití je od brněnského Kernu Píseň pro Freddieho, jež organicky propojuje vlastní autorský nápad se stěžejním motivem skladby skupiny Queen One Vision. Jako autoři hudby jsou na obalu CD Ztráty a nářezy z roku 1993 uvedeni společně Kern i Queen (!).

Těleso bývalého zpěváka kapely Kern Jaroslava Alberta Kronka, Kronek Alband, zase do songu Na sál! zapracovalo na základě textové konotace motivy Dylanovského Knockin’ On Heaven’s Door, tedy jedné z absolutně nejhranějších skladeb na celém světě.

JINÉ ZAJÍMAVOSTI V KOSTCE (španělská, ruská, tibetská hudba, funky, rap i klasická recitace; chrámová hudba). A hned dvakrát brněnský hard rockový kvartet Detto: poprvé se svou unikátní španělskou rytmizací v songu z rockmapovského singlu č. 18 s příčinným názvem Tanec ve španělských botách (španělská hudba u české metalové kapely věru není příliš častá), posléze ve své druhé etapě s projektem crazy metal, kombinujícím thrash metal, heavy metal, rokenrol, lidové motivy, bláznivé texty („Život je jak flašinet / a skřípe v něm celej svět“ – Fade Out) a bůhví co všechno ještě. Poněvadž EP Perpetuum Debile dlouho nebylo na internetu prakticky dostupné, zde je odkaz: www.bandzone.cz/detto.

Obdobně jako španělská, světově charakteristická je i ruská píseň, a jednou z mála českých tvrdě rockových kapel, které zpívají mimo jiné rusky, je blažovický Zylwar, na jehož EP Ozvěny plamenných slov z roku 2009 jsou dvě písně, Nažmu na kurok a Ledové slunce, v nichž je krom češtiny pěno výrazně i rusky, a zejména druhá jmenovaná dobře vystihuje i typickou ruskou melodiku á la „rázcvětály jábloni i grúši“ (Kaťuša).

Jinou zajímavostí je počin „zeppelina“ a buddhisty Dana Horyny na CD Merlinu Tibet z roku 2009, kam umístil buddhisticko-tibetský nápěv Guru Padmasambhava (trvá 43 vteřin a tvoří jakési „intro“ ke stěžejní i titulní skladbě alba s příznačným názvem Tibet).

Zmíněné Detto po svém rozpadu vyústilo v další projekt Pavla Řehoře – skupinu s názvem Drunk President, která se pokoušela spojit tvrdý rock se stylem funky, bohužel existence kapely neměla dlouhého trvání. I přesto po „opilém prezidentovi“ zůstalo dnes skoro naprosto nesehnatelné CD z roku 1993 Všechno hned!

Já osobně sice rap nepovažuji za hudbu v pravém slova smyslu, je to dle mého názoru spíše rytmizovaná hudební recitace (aniž bych chtěl příznivce tohoto žánru jakkoli urazit, nicméně na našem webu jich asi přehršel nebude), přesto se čas od času v našem metalu či hard rocku vyskytne.

Vzpomínáte na druhé řadové album Debustrolu Svět co zatočí s tebou z roku 1992? Měl zde i flákotu s hříčkovitým názvem R.a.p.-l., kde Kolins částečně použil právě rapového způsobu „zpěvu“.

Obdobně rapově zpívá i Luděk Savana Urbánek na druhé placce Stejšnu v titulní skladbě Pomotaná.

Mimochodem, nepřipadá Vám, že ten stejný Urbánek svůj zpěv na LP Terminatoru Probability Of Doom chvílemi rytmizuje rovněž á la rap? – Psal se rok 1991 a hrál se thrash! ...a od „rapu“ hupky dupky ke klasické recitaci.

Ano, specifickou kategorií je obohacení zpěvu o klasické mluvené slovo neboli tzv. recitativ. Populární je sice spíše v popu, ale své místo si najde i v metalu - překvapivým příkladem může být recitativ v thrash metalu (sic!), konkrétně v úvodní kompozici Samota alba Probability Of Doom bzeneckého Terminatoru. Něco jiného je pak recitace mimo píseň (např. Big Bossovo intro na debutu Rootu Zjevení).

Samostatnou podkapitolou recitace je šepot, k hlasitosti metalu možná nečekaně kontrastní, ale o to účinnější institut. Jak známo, šepot („Jen zkuste přijít, a já vám ukáži, s kým máte tu čest!“) dokonce otvírá celou první desku Titaniku Metal Celebration (1989), a úspěšně jej použil třeba i Aleš Brichta ve skladbě Teror na druhém LP Arakainu Schizofrenie v roce 1991.

Naopak zcela beze slov může být tzv. chrámová hudba, tj. hudba, která je typická pro chrámy, katedrály, kostely. Poznávacím nástrojem tohoto „žánru“ jsou pochopitelně varhany. V metalu pak není až natolik rozhodující, zdali varhany skutečné, anebo jejich iluze z odpovídajícího synthetizéru.

Chrámová atmosféra se v metalu často používá v intrech, čili v kratších hudebních úsecích uvozujících jednotlivé skladby nebo celá alba. Typickým příkladem, dokonce s přiléhavým pojmenováním, je instrumentální intro LP Armageddon pražského Tōrru od hostujícího Oty Baláže – Chrám smrti, anebo úvodní skladba – intro druhého řadového počinu Kreysonu Křižáci (1992): Cesta ke Svatému hrobu.

Zcela atypická, majestátní varhanní Půlnoční lady vynikla na jinak poměrně kompaktním pop-metalovém albu Kernu Lovci žen.

Ono chrámové prostředí jsou typické i modlitební texty – např. Titanic na svém předposledním CD Double Time ve skladbě Otčenáš symptomaticky recituje eponymní text.

FILMOVÁ A DIVADELNÍ HUDBA. Jasně, nejde o žánr, jde o kategorii hudby jako takové z hlediska jejího zdroje, ale proč ne?

Středem pozornosti této pasáže je hudba filmová, a tak jako jediný vzorek užití motivu divadelní písně v metalu uvedu značně kuriozní případ – brněnská skupina Kern se po většinu času vždy tvářila seriózně, na legrácky ji v hudbě samotné moc neužije. Výjimkou je snad již zmíněné intro (i outro) na LP Lovci žen, a z hlediska užití divadelní písně pak závěr songu Bulimie z CD Totální tunel z roku 1994, kde zní úryvek zlidovělého evergreenu Šlitra a Suchého Co jsem měl dnes k obědu.

Jedním z nejzdařilejších využití filmové hudby v našem metalu, konkrétně pak v black metalu, je světoznámý ústřední motiv z filmů o Fantomasovi (autor Michel Magne) – všichni to známe: „Tu dů, tů dů důůů, tu dů, tů dů důůůů...“ – jako základ klipového hitu pražských Master’s Hammer Géniové, s nímž se kvůli dobré prodejnosti alba drželi pár měsíců v dobové Hitparádě Martina Hrdinky a provokativní klip s nahou obětí na oltáři se díky tomu také několikrát vysílal v Čs. televizi.

Zajímavostí určitě je, že název tohoto songu má hned několik podob: na obalu LP Ritual „Geniové“ (čili krátce a bez teček), na kruhovém středu vinylu „Géniové....“ (tj. dlouze a se 4 tečkami), v příloze „Geniové...“ (krátce a se třemi tečkami) a podržte se, na kruhovém středu vinylu sampleru Ultrametal, na nějž byl tento song ještě dříve rovněž zařazen, dokonce pod názvem Géniové vcházejí bez pohřbu (!).

Klatovský Asmodeus má skladbu Tenkrát na západě a tu uvádějí tóny slavné ústřední melodie Ennia Morriconeho ze stejnojmenného westernu. Píseň vyšla na debutu kapely, již několikrát citovaném albu Prosincová noc blíže neurčeného roku. Aneb jedna z nejslavnějších světových filmových melodií v podání tuzemských experimentálních thrasherů.

Další ukázky metalového využití filmové muziky souvisejí s produkcí black metalového Tōrru. Kapela samotná zpracovala ještě koncem 80. let do metalové podoby Hymnu Václava Hrabyni z filmu režiséra Dušana Kleina Dobří holubi se vracejí – oficiálně vyšla nejprve v roce 2006 jako součást 3CD digipacku InkubaTÖRR a coby video v roce 2010 jako součást dvoj-disku (CD + DVD) Inferno Nocturno, v rámci videozáznamu Tōrr Gang Live 1989, ale již na přelomu 80. a 90. let úspěšně kolovala po celé republice na mnohokrát ohraných kazetách.

Jak jsem již naznačil v úvodu samotném, specialitou je pak úvodní vyhrávka v songu Vrať se ke psům (ofiko LP Armageddon 1990). Použila ji skupina Venom v Teachers Pet na albu Black Metal, původní inspirace ovšem pochází z hororu 80. let Evil Dead (díky moc, Vlasto!).

A když magazín Pařát vydal v roce 2011 Tribute Tōrr Institut černého kovu a smečka Kardacheron si na něj vybrala šlágr Kladivo na čarodějnice, nemohla udělat nic lepšího, než k této své předělávce zařadit jako krátké intro úryvek ze sugestivní, mrazivé titulní písně stejnojmenného filmu: „Jak černý mrak / už táhne smrťák zabiják“...

Závěr. A toto je myslím krásné, romantické zakončení mého pojednání na téma výjezdů v metalu.

A co Vy, jaké písničky se Vám osobně na dané téma vybaví? Klidně nám to napište do komentářů, budeme jenom rádi. Uděláte tím dobrý skutek pro všechny metalové fans, které tohle téma zajímá. A když uděláte dobrý skutek, třeba k Vám onen smrťák zabiják přijde o nějaký ten rok později...

Díky za pozornost, propříště je v plánu podívat se na (a třeba i poslouchat) některé interesantní klasické covery.

Tady Dědek.

P.S.: A propos, nevidíte náhodou na obloze černý mrak?