Můj PŘÍBĚH DAVIDA LYNCHE

Vůbec jsem netušil, jakou symboliku vytvoříme stým dílem našeho cyklu Hity pro pamětníky, kam jsme před nějakým týdnem umístili úvodní znělku z Twin Peaks… Tak mistři David Lynch a Angelo Badalamenti se znova potkali. V Nebi.

Jak praví klasik, každej velkej příběh začíná v garáži, a David Lynch o tom taky něco ví. Moje „setkání“ s tímto režisérem proběhlo poprvé někdy v roce 1991 ve čtvrtém nebo kolikátém patře jednoho rodinného domu kdesi v Brně-Židenicích, kde jsme s kapelou (již jsme tehdy měli) a jejími přáteli lehce pařili a v televizi zrovna běžel X-tý díl seriálu Twin Peaks. Dnes věhlasný pražský advokát byl u obrazovky jak přibitej paragrafem, pořád rušil běžnou zábavu, až jsem ho okřikl, ať jde s nějakým Twin Peaksem do prdele.

Stačilo pár měsíců či kolik času, a dvě do sebe sražená videa hovoří za vše – propojil jsem video své s videem dotyčného, aby mi přehrál všechny z televize nahrané díly zmíněného seriálu. Dodnes je na páskách mám, akorát můj videopřehrávač už jaksi nemá onu pověstnou Zběsilost v srdci (nicméně naštěstí nikdy nestačil spustit ani Mazací hlavu).

V nočních hodinách, oděn doma v obyčejnotextilních bombarďákách, jsem hltal Modrý samet (a že to byla bomba, a já byl jedno nejenom velký oko, ale i ucho). Kvůli Duně, zhlédnuté na VHS z půjčovny, jsem si v antikvariátu koupil předlohu Franka Herberta, a i když jsem ji nikdy nedočetl - protože tenhle žánr asi není pro mne - aspoň dodneška vím, proč se jedno knihkupectví u nás v Brně jmenuje Arrakis.

V rámci trafikových filmových vydání jsem si později koupil prequel Twin Peaks: Fire Walk With Me (dodneška si pamatuju, jak jsme s Koldou seděli půl dne na terase v brněnském Horizontu, a pak na mne v noci zazářila ta magická vstupní modrá obrazovka), Sloního muže a taky Lost Highway, na níž jsem byl v kině třikrát, protože je atmosféricky nádherná a rozumově nepochopitelná. A mimochodem právě zde je minimálně jedno pojítko s metalem, poněvadž jak známo, ve Ztracené dálnici použil David Lynch hudbu německé skupiny Rammstein.

A nedávno jsem na Nova Cinema opětovně zhlédl další Lynchův šokující počin, a sice Příběh Alvina Straighta. Šokující? - Prostě Lynch neLynch.

Po všech těch filmových počinech zůstávají i nesmrtelné hlášky, jako třeba – necituji, memoruji: Ten má víc kund než záchodový prkýnko / Nesnáším paštiku! – Já taky ne… / anebo:

Sovy nejsou tím, čím se zdají být: David Lynch nezemřel…

Tady Dědek.