„MILUJU SNÍH!“
Došlo pivo. Což je jedna z mála mých životních událostí, jež mne přiměje k fyzické aktivitě, in concreto ke zvednutí prdele a konání nákupu. To jsem ovšem ještě netušil, co je venku za nadělení. Vlastně nasněžení.
Do Alberta to ještě jakž takž šlo, brodit se tou sněhobílou nadílkou, panč jsem měl tašky prázdné, leč zpátky to bylo již horší. I ťápu vlnami bílých, na asfaltu pevně usazených vloček, těžce zvedám marné nohy své, mám pocit o tři sta kilo víc, snažím se, abych nepodklouzl, abych neujel, no zkrátka zimní šílenost jak deset tisíc bílých paní, a najednou proti mně malý děcko, zhruba pětiletý či co, a nadšeně zakřičí:
„Miluju sníh!“
A to jsem si v tu chvíli málem káknul smíchy.
Tady Dědek.
Zdroj úvodního obrázku : DENÍK/Ludmila Korešová
Komentáře