MARIHUANA, JEDENADEVADESÁTILETÝ MLADÍK WILLIE NELSON A TAK DÁL – NAPŘ. BOB DYLAN…

Když se v roce 1997 začali do vedení sdělovacích prostředků pomalu vracet komunisté a jejich kamarádi, řekl jsem si, že už napíšu leda tak hovno (viz následný výraz „Poo“ – pozn. red.) a odjel do Austrálie.

Myslel jsem si, že už mi to vydrží. Až teď mne přesvědčil mladší bratr Dědek, ať to změním. Takže tady je

Poo (Paulovo občasné okénko)

Někdy koncem loňského roku jsem zjistil, že legenda americké folk a country scény hodlá ještě koncertovat a rozhodl jsem se zakoupit vstupenky a vyrazit za velikou louži.

Z poměrně dlouhé šňůry koncertů Outlaw music festivalu jsem si vybral vystoupení někde uprostřed. Zaujala mne poloha Blossom music centra uprostřed národního parku Cuyahoga Falls poblíž Clevelandu.

Nákup se podařil a začátkem září letošního roku už jsem vystupoval z Dreamlineru na chicagském letišti. Prvních pár dní aklimatizace u jezera Michigan mne překvapilo vysokými teplotami blížícími se 100 stupňům Fahrenheita.

Součástí návštěvy festivalu byla i krátká dopolední procházka po národním parku Cuyahoga Falls. Zvláště jsem chtěl vidět vodopád s poetickým názvem Brandywine Falls. No, opravdu tam neteklo to co si asi myslíte.

Ve tři hodiny odpoledne už jsem byl uvnitř obřího koncertního areálu Blossom music centra. Psanecký festival měl za chvíli začít.

Jako předkapela nebyli Southern Avenue špatní, ale není to můj šálek kávy. Ani metal, ani folk, ani country, ani rock´n´roll. Aspoň měla kapela nadšení a živočišný náboj.

Podstatně větší ohlas před zatím ne zcela zaplněným hledištěm se zhruba 20 000 diváky měl nejmladší z trojice hlavních hvězd, dvaasedmdesátiletý John Cougar.  Svižné rock´n ´rolly střídal s pomalejším baladami a publikum zpívalo s ním. Písničkář, který je od roku 2008 členem Rock and Roll Hall of Fame a držitelem ceny Grammy za nejlepší mužský pěvecký rockový výkon 1983, prostě stále umí.

Bez dlouhého zdržovaní, tak akorát na vypustit a napustit, přišel na pódium nositel Nobelovy ceny za literaturu Šabtaj Zisel ben Avraham. Celý jeho koncert byl spíše recitací jeho dobře známých písní za doprovodu jeho kapely. Často bylo opravdu těžké rozeznat v této úpravě písně jako třeba Hard Rain a další. Bylo vidět a hlavně slyšet, že svých 83 křížků nese statečně, ale už ho trochu zmáhají.

Hlavní hvězda přišla po svých, usmívala se, a v tuto chvíli již více než třicetitisícový kotel šílel. Ve vzduchu nasládle voněla marihuana (v nedalekém státě Michigan je pro rekreační účely legální a koupíte ji v každé dědině) a jedenadevadesátiletý mladík Willie Nelson se pohodlně usadil na připravenou stoličku. V prvních třech či čtyřech písních ještě trochu chytal dech, ale pak se rozjel. Moc nemluvil, ale hodně hrál. Všechny svoje hity jako On The Road Again, Blue Eyes Crying In The Rain, Always On My Mind a další, které většina z vás od malička zná v podání Michala Tučného, Věry Martinové, Pavla Bobka a dalších, vystřihl v neuvěřitelném tempu. A co mne překvapilo, tak bez papíru s texty, jen tak z hlavy. Asi je bourbon zdravější než tuzemák.

Ostatně po koncertě jsem požil ….

                                                                                          Paul

P.S. Jinak poslouchám Deep Purple, Black Sabbath, UFO a podobně, stejně jako Nightwish, Battle Beast a třeba Sabaton.

Fotogalerie

Zobrazit celou galerii